Moje podrážděnost rostla a rostla, čím víc jsme se blížili k Jesperovým prarodičům. Jak já jenom nesnášela tuhletu kome­dii, které se říkalo vánoční večeře. Trvalo to zpravidla dvanáct nekonečných hodin, než jsme se zas dostali do auta a jeli do­mů, a za těch dvanáct hodin se stihlo probrat všecko, od fan­tastického fotbalového talentu Jesperova mladšího bratra až po babiččino bolení v kříži, které ji trápilo už léta.
Když Jesperova maminka otevřela dveře, snažila jsem se vyloudit na tváři úsměv. Byla to vždycky ona, kdo nás jako pravý generál nadirigovala na naše místa a čekala, až se na ni vděčně usměju za to, že mě zas po roce posadila vedle strýčka Dennise z jižního Jutska. Ne že bych měla něco proti jižnímu Jutsku nebo strýčku Dennisovi, jen jsme si prostě neměli moc o čem povídat. Těch pár vět o počasí vystačilo tak na prvních pět minut; zbývajících 11 hodin a 55 minut jsem se tedy, jak se dalo čekat, smála s ostatními tchyniným veselým historkám a objímala už po sto padesáté páté dědečka.
Podívala jsem se přes stůl na Jespera, který byl ve svém živlu. Seděl samozřejmě po boku své matky a všichni ho jako vždycky vychvalovali až do nebes. Jeho úsměv byl s přibýva­jícím odpolednem čím dál širší a jeho oči víc a víc zarudlé. Přistihla jsem se, jak přemýšlím o tom, co tam sakra mezi těmi lidmi dělám, když s nimi nemám vůbec nic společného.
"Ty máš teď ale pěkně baculaté tvářičky," pokřikovala na mě přes stůl teta Gerda.
"To myslíš mě?" vykoktala jsem ze sebe celkem mile smě­rem k tomu narůžovělému obličejíku orámovanému trvalou.
"Jo, tebe! Je vidět, žes trochu přibrala. Ohromně ti to sluší!" švitořila zvesela.
"Děkuju," stěží jsem se zmohla na odpověď a koutkem oka zahlédla, jak se Jesperovy červené oči rozzářily. Pusu měl roz­šklebenou jak prasklinu v dřeváku a já se musela fakt přemá­hat, abych na něj přes stůl nezakřičela "ty jsi ale pitomec". Věděl, jak nesnáším, když někdo mluví o tom, kolik vážím. Jako kdybych si sama nevšimla, že moje proslulé tvářičky jako jablíčka jsou teď ještě trochu kulatější. Nakládaná ryba mi bobtnala v puse a já v duchu vystřelila na tetu Gerdu otrávený šíp. Teď už jsem mohla rovnou jet domů, celý den byl totálně pokažený.
Když jsem konečně zas seděla v autě se svým opilým přítelem vedle sebe, pomalu mi začaly po tvářích stékat slzy. Mám ty nej­naducanější tváře na světě a vedle mě sedí tenhle opilý pitomec. "Fakt jsem přibrala?" zeptala jsem se Jespera, který podři­moval s otevřenou pusou a sliny mu tekly po bradě.
"Jo, ale víc tebe je víc pro mě," uchechtl se a štípl mě do prsa. Když jsem mu dávala ruku pryč, měla jsem úplně stažený žaludek.
Druhý den ráno jsem vyhrabala ze skříně starou váhu. Pamato­vala jsem si, že před půl rokem jsem vážila 52 kilo, takže když váha ukázala 54, bylo mi zas do breku. Teta Gerda měla tedy pravdu. Přibrala jsem, a když jsem se podívala pořádně, bylo mi jasné, že se mi nezakulatily jen tvářičky. Obrátila jsem se k zrcadlu bokem a pozorně si prohlížela celé tělo. Dřív jsem měla kůži na břiše pěkně napnutou, teď však byla trochu po-vaďlá a zadek kulatější.
"Do prčic," nadávala jsem si pro sebe, když jsem váhu uklí­zela. Hned mi bylo jasnější, proč už v Tokiu nedostávám tak často nabídky na módní přehlídky. Myslí si zkrátka, že jsem moc tlustá. Chápu je. Japonci jsou přece takoví drobní, a na­jednou si přijde Evropanka s takhle velikým zadkem. Musíš s tím něco dělat, Marie!

Celý zbytek vánočních prázdnin jsem se nemohla dočkat, až budu zase v Japonsku, daleko od Jespera i od celé rodiny, a budu moct v klidu přemýšlet. Až uniknu všem těm sváteč­ním večeřím a debatám o mém životě a mojí budoucnosti v Japonsku. Vždyť kdo ví, jestli mě tam ještě vůbec nějaká čeká? Podle toho, jak se věci měly za poslední tři měsíce, to příliš růžově nevypadalo.
"Však ono to všechno nějak dopadne!" volali za mnou všichni, když mi mávali na rozloučenou na letišti v Kastrupu. Konečně zase sama! S taškou plnou časopisů a blaženým úsměvem na rtech jsem se pohodlně uvelebila na sedadle v le­tadle. No jo, jasně že to všechno zvládnu. Musím se jenom zbavit těch dvou kil, co jsem nabrala, a pracovní nabídky se pak zas samy pohrnou.
Paní vedle mě se dala do hovoru, ještě než jsme se vůbec odlepili od země. Ježíšmarjá, čtrnáct hodin v letadle strávit s takovou ukecanou babou. Snažila jsem se jí odpovídat sice zdvořile, ale velmi krátce a zarytě jsem upírala pohled do ča­sopisu tak, aby jí muselo být jasné, že nemám nejmenší chuť se s ní bavit. Pusu však zavřela, až když nám přinesli jídlo. Rychle do sebe všechno nacpala a s radostí si ode mě vzala čokoládovou tyčinku.
"Tyji opravdu nechceš?"
"Ne, nemám čokoládu ráda," usmála jsem se na ni trochu kysele a v puse se mi sbíhaly sliny.
Odjakživa jsem čokoládu zbožňovala, ale na mé nové cestě za hezčí postavou byla tabu. Když nám později přinesli send­viče, zdvořile jsem odmítla, i když mi nahlas kručelo v břiše. Při příletu do Tokia jsem málem omdlela hlady. Otevřela jsem si colu light, rychleji vypila a doufala, že zazené to nejhorší.

Když jsem přijela, byla kancelář plná modelek bavících se o vánočních prázdninách. Dřív jsem bývala vždycky veselá a přátelská, a teď jsem se najednou přistihla, že stojím někde v koutě se svojí lehkou colou v ruce. Pozorně jsem si prohlíže­la svoje kolegyně a kouřila jednu cigaretu za druhou. Opravdu, většina z nich byla hubenější než já. Jak to, že jsem si toho nikdy nevšimla?
"Děje se něco?" zeptala se moje bookerka Cathy a pohladila mě po ruce.
"Ne, vůbec nic," odpověděla jsem, ale stejně jsem se ne­mohla udržet. "Připadám ti tlustá, Cathy?"
"Cože, tlustá, to rozhodně ne, ale komu by neprospělo pár kilo shodit?" zasmála se a šla dál. Změřila jsem šiji pohledem a rozhodla se, že tedy každopádně nechci skončit tak tlustá jako ona. Vážila určitě takových 60 kilo a nohy měla jako kůly, protože byla malá.
Časem jsem pomalu začala měnit svoje jídelní návyky. Pře­mýšlela jsem nad každým kouskem jídla a to pro mě bylo něco nového. Předtím mě tohle ani nenapadlo a mezi modelkami v agentuře jsem byla jediná, kdo si několikrát za týden zašel na večeři do McDonald's.
Těsně před tím, než jsem jela domů na vánoční prázdniny, jsem potkala Reného, který pracoval jako logistik pro loďař-skou společnost A. P. Moeller. Byl milý, mladý a ambiciózní
a já s ním začala flirtovat. Občas jsem měla špatné svědomí vůči Jesperovi, který mi věrně týden co týden psal a každý dopis zdobil spoustou malých srdíček. Ale nějak se mi podaři­lo přesvědčit samu sebe, že to je v pořádku. Jesper je v Dánsku a já tady, 10 000 km od domova. René hodně sportoval, já je­nom kdysi dávno dělala házenou, ale teď jsem začala s nadše­ním chodit na dlouhé procházky. Někde hluboko uvnitř jsem cítila, že se ve mně odehrávají podivné změny, ale nechtěla
jsem si to připouštět. Když se chci jako modelka prosadit, mu­sím pro to přece něco udělat, dosavadní způsob života mi zas až tak závratné výsledky nepřinesl. Nakonec to bude nejspíš správné, že jsem teď začala žít zdravěji a více sportovat, říkala
jsem si, když jsem večer ležela v posteli a bolelo mě břicho. Jednou v neděli ráno, když jsem se nimrala s půlkou hous-
ky, se mě René zeptal, jestli nedržím dietu. "Ne, já?" smála
jsem se a vzala si ještě půlku, abych přesvědčila jeho i sebe.
Po měsíci jsem cítila, že mi jsou džíny volnější, a měla jsem z toho radost. Modelky z agentury mě chválily, jakou mám pevnou vůli, že si dokážu odříct sladkosti, a když moje šéfová jednou v pátek večer prohlásila, že vypadám lépe než kdy předtím, nebylo už pro mě cesty zpátky.
Dříve jsem ráda vyrážela s kolegyněmi do města, ale časem jsem si zvykla přidávat se k nim, až když byly po večeři. Chlá­cholila jsem se tím, že by ostatní nepochopily, jak to že já si dávám jenom jeden chod, zatímco ony si pochutnávají na ně­kolika. Brzy to bylo tak, že jsem přicházela kolem jedenácté hodiny s prázdným žaludkem a bavila se s nimi až do rána.
Byla jsem sama se sebou spokojená, líbila se mi ta nově
nabytá moc. Konečně jsem dokázala dělat něco pořádně. Pra­covní nabídky se jenom hrnuly a všichni shodně prohlašovali, že jsem hezčí než kdy dříve. Ale moje sebedůvěra, která by díky všem těm pochvalám měla vyrůst až do nebe, se naopak scvrkávala. Jestliže se mi za tak krátkou dobu podařilo takhle zkrásnět, jaké zázraky bych teprve mohla dokázat za pár měsí­ců? Trávila jsem neuvěřitelnou spoustu času plánováním roz­vrhu svých dnů.
Každý den mi začínal kolem deváté, kdy jsem mírně zniče­ná náročným nočním životem vstávala z postele. Vypila jsem hrnek kafe a dala si cigaretu. Pila jsem dvakrát tolik kafe a kouřila dvakrát tolik cigaret než před Vánoci. "Není to zdra­vé," radil mi můj chytrý vnitřní hlas, zatímco ten druhý, vytr­valý, byl přesvědčen, že to je nevyhnutelné, pokud chci dosáh­nout svého cíle a ještě víc zhubnout. Dopoledne mi uteklo při návštěvách klientů, první přestávka byla až na oběd, který jsem rychle odbyla miskou polévky. Ostatní si vůbec nevšim­li, jak málo jím, protože jsem je po celou dobu oběda něčím bavila. "Jak je to s nimi jednoduché," myslela jsem si vždyc­ky, když jsme vstávali od stolu a oni si hladili plné břicho. Přišlo mi zvláštní, jak rychle jsem si zvykla jíst tak málo, aniž bych cítila hlad. Odpoledne jsem trávila většinou v agentuře s modelkami, které zrovna nebyly v práci. Sesedly jsme se ko­lem kulatého stolku, pily colu light, kouřily a smály se až do večera. Pro mě osobně to bylo s jídlem nejhorší večer. Večeře jsem odjakživa milovala, ale teď bylo potřeba vypořádat se s nimi co nejrychleji. Čím kratší dobu jsem večeřela, tím míň jsem toho snědla. René několikrát poznamenal, že jsem při našich dřív tak romantických večeřích najednou jak duchem nepřítomná.
"Jsem jenom unavená," pípla jsem a zahrnula ho polibky,aby přišel na jiné myšlenky. Ve dne tvrdě pracoval a kolem desáté, kdy jsem se já začala probouzet, už padal únavou. Toužila jsem po nějakém povyražení a Tokio bylo pro milov­níky nočního života jako já ideální. Často jsem vyrážela do města sama, a stejně nakonec skončila v družném rozhovoru s tím nebo oním. Nikdy mi nedělalo problém dát se s někým do řeči, a seznámila jsem se tak s těmi nejneuvěřitelnějšími lidmi.

Jednou večer, když jsem ucucávala bílé víno, které jsem si zvykla pít místo kaloricky vydatného piva, jsem se seznámila s Kristiannou - hezkou blondýnou, která studovala japonšti­nu. Byla to přesně ta kamarádka, jakou jsem hledala. Otevře­ná, ambiciózní a neuvěřitelně milá. Brzy jsme zjistily, že toho máme spoustu společného, a zanedlouho jsme spolu trávily hodně času. Když jsem nebyla na castingu nebo v práci, vyse­dávaly jsme hodiny po kavárnách s kafem a cigaretou a poví­daly si. Byla chytrá a já ji měla ráda. Většinu dne strávila na univerzitě, ale když měla chvíli čas, chodila trénovat do posi­lovny. Já nikdy předtím do posilovny ani nevkročila a ani jsem nic takového neměla v plánu. Ale záviděla jsem jí její vůli. Vůbec jsem nevěnovala pozornost tomu, že to rozhodně potře­bovala víc než já. Byla mnohem menší a vážila o deset kilo víc. Připadala mi hezká, ale souhlasila jsem s ní, že pár kilo by shodit mohla.
Když musel René několik týdnů nato odjet na služební cestu, nastěhovala jsem se ke Kristianně do jejího hezkého bytu. Kristianna chtěla zhubnout a já seji rozhodla podpořit.
"Ty snad přece už hubnout nebudeš?" ptala se překvapeně s pohledem upřeným na moji už tak útlou postavu. Za dva měsíce se zbavila čtyř kil a ještě jsem nebyla se svým tělem tak spokojená.

"Ne, ne," vykoktala jsem a v duchu si říkala: "To si piš, že jo." Nesměla stát mému plánu v cestě, a tak jsem ji urychleně přesvědčila, že hledám zdravější životní styl a že jenom a prá­vě ona mi s tím může pomoct. Kristianna, která byla vždycky ochotná pomáhat všem, mě podpořila a slíbila mi, že spolu se určitě naučíme žít zdravě a bez přemíry tuků.
Neměla nejmenší příležitost odhalit, že můj tajný plán je shodit dalších pár kilo. Jednoho večera to však málem skonči­lo špatně. Cestou z baru jsme se neudržely, zašly do KFC a na­koupily tam, co se dalo. Smály jsme se tomu prohřešku celou cestu domů a už se nám sbíhaly sliny. Vrhly jsme se na jídlo a moje hladové tělo si vychutnávalo každé sousto. Jenže když jsme to celé snědly, měla jsem tak špatné svědomí, že jsem to nemohla vydržet. Stáhl se mi žaludek, běžela jsem do koupel­ny a strčila si prst do krku. Bohužel jsem se přitom rozkašlala a Kristianna se hned přiběhla podívat, co se děje. A já tam stá­la s vystrčeným zadkem a s prstem v puse. Samou hanbou jsem se ani neodvažovala na ni podívat, tak trapně mi bylo.
"Udělalo se mi hrozně zle, Kristianno," brečela jsem, když mě objala.
"Marie, proboha, snad jsi než vracela schválně?" Viděla jsem, že má strach, a rozbrečela jsem se ještě víc.
"Ne, to víš, že ne," pobrekávala jsem, "akorát už prosté ne­snesu nic tučného." Bylo na ní vidět, že jsem ji zas tak úplně nepřesvědčila, ale když jsem se vybrečela, dala jsem se do vy­právění veselé historky z práce a za chvíli už jsem cítila, že mi věří. Byla jsem přece úplně v pohodě, jenom se mi udělalo špatně.
Když jsme konečně šly spát, potichu jsem brečela. Předtím jsem si nikdy prst do krku nestrkala. Co se to se mnou děje? Měla jsem strach, ale zároveň jsem cítila i určitou úlevu, že jsem konečně našla způsob, jak se jídla zbavit. Teď budu zase moct večeřet s ostatními z agentury i s Reném a Kristiannou, a když toho sním moc, tak se prostě stačí vyzvracet. Konečně jsem zhubla a nic na světě mě nepřinutí zase přibrat.Ty dva týdny, co byl René pryč, utekly jako voda a já si celá šťastná zase balila tašku, abych se k němu mohla zpátky nastě­hovat. U něj doma bude mnohem jednodušší nejíst příliš moc. Je přece celé dny pryč, takže jediná doba, kdy budu muset něco sníst, je večer. Kristiannina kúra vzala brzo za své a já byla nucená jíst mnohem víc, než jsem sama chtěla, protože jsem se bála, aby nezjistila, že něco není v pořádku. Ani zvra­cet jsem se už u ní znovu neodvažovala, protože v jejím ma­lém bytě bylo všechno slyšet.
Takže jsem byla radostí bez sebe, že se zase stěhuju domů. René cítil, jak jsem šťastná, a přestal se už zmiňovat o tom, že toho moc nejím. "To víš, modelky moc nejedí," smála jsem se a to ho přesvědčilo. Jesper mi dál psal týden co týden a já si uvědomovala, že takhle by to být nemělo. Na jednu stranu jsem Jespera milovala, na druhou stranu jsem si ale byla jistá, že z toho nakonec stejně nic pořádného nebude. René věděl, že mám v Dánsku přítele, ale doufal, že to časem vyšumí. Nenutil mě dělat konečné rozhodnutí a já mu za to byla vděčná.
Moje modelingové album bylo čím dál tím víc tlustší, jak v něm přibývaly další a další fotky z různých časopisů a kata­logů. Byla jsem tehdy nejžádanější modelkou z celé agentury a byla jsem na to jaksepatří pyšná. Často jsem volala domů
matce a vyprávěla jí, jak dobře se mám. Taky na mě byla hrdá a to pro mě hodně znamenalo. Měla dost těžký život, a proto mi vždycky moc záleželo na tom, abych jí udělala radost.
Těšila jsem se jako malé děcko, až se dostanu domů na veli­konoční prázdniny, do máminy vřelé náruče. V nitru jsem dou­fala, že mi dokáže pomoct dostat se z toho, k čemu jsem měla vykročeno, přestože jsem někde hluboko ve svém nitru dobře věděla, že už je pozdě. Dělo se se mnou něco, co jsem nebyla schopná kontrolovat, a už vůbec ne zastavit. Hlas uvnitř v hla­vě se ozýval čím dál častěji a nabádal mě, abych nejedla. V té době jsem nedokázala popsat slovy, co se to ve mně odehrává. Žila jsem jinak než dřív. Pracovala jsem, trávila čas s Reném a Kristiannou, ale byla jsem duchem nepřítomná. Moje myš­lenky se od rána do večera točily jenom kolem dvou věcí: to­ho, co budu jíst, a především kolem toho, co jíst nebudu. Kaž­dý den měl své pevné schéma a já si ani jednou nedovolila se od něj odchýlit.
Každé ráno jsem si vzala blok a strávila skoro celou hodinu tím, že jsem si plánovala den minutu po minutě. Představovala jsem si, že nebudu jíst tak moc, když si určím na jídlo jenom přesně vymezenou dobu. Samozřejmě že jsem tam pečlivě za­pisovala i všechny ostatní denní aktivity, ale vrcholem všeho bylo, když jsem se měla rozhodnout, kdy budu moct něco sníst a co to bude. Nemůžu říct, že bych byla přímo šťastná, ale když jsem kouřila druhou cigaretu dne a radovala se, že mám pře­hled o svém denním jídelníčku, byla jsem skálopevně přesvěd­čená, že jsem na správné cestě.
Jak se blížily Velikonoce, byly Jesperovy dopisy čím dál tím víc roztouženější a já se bála, co bude, až ho zase uvidím. Po­zná na mně, že mám někoho jiného, nebo bude všechno jako dřív? Bylo mi jasné, že si brzo budu muset vybrat. René už
začínal mít dost těch zamilovaných dopisů a já ho chápala. Byla jsem jako šílená, když jsem mávala uslzenému Renému v Tokiu na rozloučenou. Mé srdce plakalo s ním. Proč jsem si jenom nemohla vybrat jeho? Miloval mě a udělal by pro mě všechno, jenže kdybych se rozhodla pro něho, musela bych ho kvůli jeho práci doprovázet po celém světě a to jsem nemohla. Byla jsem příliš vázaná na svoji matku, nestačilo by mi vidět ji jenom párkrát do roka a někde ve své choré mysli jsem došla k přesvědčení, že bych takový život dlouho nevydržela. Tak ráda bych byla kosmopolitní a spoustu toho zažila, ale hlubo­ko v nitru jsem toužila po bezpečném rodinném kruhuNa letišti v Billundu mě čekala máma i Jesper. S pláčem jsme se po čtyřměsíčním odloučení objímali. Celou cestu autem jsem se k mámě tiskla na zadním sedadle s hlavou na jejím rameni. Cítila jsem vůni jejích vlasů a její teplý dech. Zahle­děla se mi tázavě do očí.
"Je ti dobře?" zeptala se.
"Ano," odpověděla jsem tiše a po tvářích mi začaly stékat ty hloupé slzy. Máma mi je osušila a kolébala mě ze strany na stra­nu. "Jsem jenom vyčerpaná, mami," popotáhla jsem a překonala chuť povědět jí o svém vnitřním hlasu, který mi říká, že už ne­smím jíst. Jenom by z toho byla nešťastná a dělala by si starosti. Modlila jsem se, aby hlas brzy ustal. Schválně jsem si oblékla velký svetr, aby neviděli, že jsem zhubla pět kilo. Jenže později večer jsem na to zapomněla a svlékla si ho. Jak jsem tak kouřila ten den už dvaadvacátou cigaretu a seděla u svého obligátního hrnku kafe, moje myšlenky najednou přerušil matčin hlas.
"Marie, nezhubla jsi?"
"Jo, trošku. Pořád jen pracuju." Podívala se na mě s obavami a já se přinutila k povzbudivému úsměvu. Když jsem pak leže­la v posteli s Jesperem po boku, vešla máma a přála nám dob­rou noc. Viděla jsem, že má strach. Jsem na tom snad tak zle? Zeptala se ještě jednou, jestli je všechno O.K., a já jsem horlivě přikyvovala. Jesper tvrdil, jak mi to teď sluší, když jsem hube­nější, což mi bylo v duchu líto. Znamenalo to přece, že si před­tím myslel, že jsem moc tlustá. Teď už nebylo cesty zpět.
Dny rychle ubíhaly a máma byla ráda, že mě má doma. Rozmazlovala mě a já si užívala její lásku a často jsem jí už málem pověděla, že nejsem tak docela šťastná. Ale vždyť je to moje vina, říkala jsem si. Stačilo by prostě vybrat si, buď Re­né, nebo Jesper, a všechno by bylo jistě hned lepší. Matně jsem však tušila, že tohle není kvůli nim, ale kvůli čemu tedy? Proč nemůže být všechno prostě tak, jako to bylo dřív? Proč se pro­stě nemůžu přestěhovat domů a začít znova ve škole, pryč od všech těch lidí tam daleko? Protože jsem byla odhodlaná do­vést to do konce a ne vzdát to zrovna v době, kdy jsem se ko­nečně dočkala úspěchu.
Máminy obavy z mojí klesající váhy zmizely, když viděla, jak hodně jím. Vrhala jsem se na jídlo jako nikdy dřív a dovo­lila si jíst všechno to, co jsem si odpírala poslední čtyři měsíce. Nemohla přece vědět, že potom chodím zvracet. Cítila jsem se provinile, že její báječné jídlo vždycky vyzvracím, zatímco na světě jsou tisíce lidí, kteří trpí hladem.
Každé ráno jsem si stoupla na máminu váhu, ručička teď ukazovala 48 kg. Vždycky jsem si na sebe navlékla tolik oble­čení, aby máma neviděla, jak moc jsem doopravdy zhubla. Ne že bych si sama myslela, že šest kilo je něco převratného, ale všichni ostatní o tom očividně byli přesvědčení. Byla jsem si jistá, že kdybych dokázala shodit další dvě kila, byla bych ješ­tě krásnější.
"Co tam děláš?" volal Jesper a bušil na dveře koupelny.
"Sedím na záchodě!" křičela jsem a neubránila se kašli. Zvracení mi trvalo dlouho, protože jsem snědla hodně chleba. Proč proboha vůbec ten chleba jím, když vím moc dobře, jak je obtížné ho vyzvracet. Umyla jsem si obličej a otevřela dve­ře. Máma a Jesper na mě udiveně zírali.
"Marie, vždyť ty jsi zvracela," řekla vyčítavě máma.

"Udělalo se mi špatně, mami," zavrčela jsem. "Já za to kru-ci nemůžu," dodala jsem.
"Ale tys zvracela schválně, abys věděla!" pokračovala.
"To teda ani náhodou," odpověděla jsem jí naštvaně a šla do obýváku. Sakra, teď ze mě nespustí oči. Už jsem se nemohla dočkat, až pojedu zas do Japonska!
Když jsme později leželi s Jesperem v posteli, zeptal se mě starostlivě, jestli je všechno v pořádku.
"Jo, to víš, že jo. Jenom se mi udělá trochu špatně, a vy se na mě hned vrhnete," pobrekávala jsem a opřela si hlavu o je­ho teplé rameno.
"No, za to přece nemůžeš, když se ti udělá blbě," utěšoval mě a já mu děkovala svým křehkým tělem. Tu noc jsem se rozhodla, že si vyberu Jespera. Nade všechno mě miluje a mů­že mi dát to bezpečné zázemí, po kterém v skrytu duše toužím. Ráno jsem cítila nesmírnou úlevu, teď už to jenom musím říct Renému, a pak bude všechno lepší.Velikonoce rychle utekly a konečně přišel den návratu do Ja­ponska. Bylo mi to líto, ale zároveň jsem cítila úlevu - lito­vala jsem, že budu bez rodiny a bez Jespera, ale líbilo se mi, že zas budu moct být sama se svými myšlenkami. Letěli jsme přes Hongkong, a když jsem tam po 12 hodinách vyčerpaná vystoupila z letadla, jela jsem rovnou do hotelu. Nikdy před­tím jsem v Hongkongu nebyla, a tak jsem se rozhodla jít se podívat do města a dát si něco k jídlu. Bylo legrační pro­cházet se těmi malými uličkami plnými zvláštních čínských
věcí.
Celé tělo jsem měla po letu rozlámané a v břiše mi kručelo hladem. Před 20 hodinami jsem se rozloučila s matkou a od té doby jsem snědla jenom dva krajíčky chleba. Zahlédla jsem vývěsní štít McDonalďs a myšlenka na jeden cheesburger s hranolky byla až příliš lákavá. Vešla jsem dovnitř a postavila se do fronty. Jak se zástup lidí přede mnou zkracoval, byla jsem si čím dál méně jistá, co si mám objednat. Není to příliš hloupé nacpat do sebe tolik kalorií po několika měsících odří­kání?
"Dejte mi, prosím, velkou colu light," slyšela jsem se objed­návat, když jsem konečně byla na řadě. Vzala jsem ji do ruky, vyšla na ulici a rozplakala se. Co to se mnou je, proč nemůže být všechno jako dřív? Co to je za hlas, co se mi uhnízdil v hla­vě a poroučí mi, že nesmím jíst? Potřebuju pomoc, pomyslela jsem si zoufale, když jsem se vracela do hotelu s colou v jedné

ruce a s cigaretou v druhé. Ale ještě než jsem za sebou za­bouchla dveře hotelového pokoje, přesvědčila jsem sama sebe, že teď nemůžu přestat. Trvalo mi pět měsíců, než jsem zhubla sedm kilo, a ani mě nenapadne, abych to všechno za 14 dní zničila. Navíc se mi líbilo, že cítím pod kůží žebra a že mi vystupuje kyčel, když ležím na boku. Dávalo mi to takový po­cit moci, jaký jsem předtím nikdy nepoznala. Ve škole mě vždycky spolužáci šikanovali, bylo to dost zlé a já pořád tou­žila, aby mě brali takovou, jaká jsem. A nyní tu konečně bylo něco, kde jsem hlavní slovo měla já. Mám teď skutečnou moc a byla by hloupost to zahodit, přemítala jsem, když jsem šla spát.
"Vypadáš prostě skvěle, Marie!" rozplývala se Cathy, když jsem přišla do kanceláře.
"Nezdá se ti, že už jsem zhubla moc?" zkusila jsem to opatrně.
"Ne, takhle je to výborné, co myslíš, Koro?" Naše druhá bookerka, která sama vypadala jako anorektička, se na mě usmála.
"Jo, teď ses perfektní."
Když jsem večer jela z kanceláře domů, rozplývala jsem se štěstím. Tak to všechno skutečně stálo za to, nemohla jsem se dočkat, až zase půjdu pozdravit své zákazníky.
Moji radost však brzy vystřídala frustrace, když jsem uviděla, jak mi běží naproti René. Zatočil se se mnou dokola a já výs­kala blahem. Ten je ale úžasný, říkala jsem si a pevně ho obja­la. Jak mu, proboha, říct, že jsem se rozhodla chodit dál s Je-sperem, a s ním se tedy musím rozejít? Najednou jsem si nebyla jistá už vůbec ničím, koho vlastně miluju a proč. Jasné mi bylo jenom jedno: ten stres, že se stejně jednou budu muset
rozhodnout, už zkrátka dál nevydržím. V letadle jsem přemýš­lela o tom, jestli vůbec někoho z nich mám ještě ráda. Cítila jsem, že nemám chuť je zahrnovat láskou teď, když se všechny moje myšlenky soustřeďují na jídlo. Pokud šlo o Jespera, moh­la jsem rozhodnutí prozatím odložit, než zas pojedu domů, ko­neckonců jeho dopisy mi přece vždycky alespoň trochu zahřá­ly moji vyhlaďovělou duši.
"Ses si jistá?" zeptal se René, když jsem mu pověděla, jak jsem se nakonec rozhoďla. Viděla jsem, že má v očích slzy
a v krku knedlík.
"Jo." Uhnula jsem raději pohledem. Jenom jestli jsem si vybrala dobře, sakra, je to všechno na nic. René vstal a ode­šel z bytu a já běžela do koupelny a zvracela. Smyla jsem si zvratky z brady a zírala na svoje zarudlé oči. "Sakra práce, zatraceně!" řvala jsem a mlátila pěstí do stolu. Strhala jsem ze sebe oblečení a vytáhla váhu. Ručička ukazovala na 42
kilo.
Pane jo, 42 kilo, to snad ani nemůže být pravda. Koukala jsem do zrcadla a viděla, že můj pevný zadek a kulaté tvářičky jsou pryč. Pod nyní už dost malými prsy mi vyčuhovala žebra a kyčelní kosti mi málem trhaly tenkou kůži na břiše. Cítila jsem při tom odpor i obdiv zároveň, kdo by řekl, že to skutečně
dokážu.
O.K., ztratila jsem Reného, ale na druhou stranu vážím 42
kilo.
"Nějak to přece musí jít," říkala jsem si cestou do kuchyně a namíchala si vodku s tonikem. Normálně jsem pila vodku jenom s colou light, ale teď mi cola došla. Sedla jsem si na gauč a natáhla své hubené nohy. Věděla jsem, že mi bude hroz­ně chybět, ale na druhou stranu už jsem prostě nebyla schopná
s někým žít. Myšlenka na sex mě naplňovala hnusem, nechtěla jsem, aby se mě někdo dotýkal."Jsi moc hubená, Marie," pošeptala mi zákaznice z Triumphu, aby to ostatní na castingu neslyšeli.
"Co prosím?" podívala jsem se na ni překvapeně. Co tím myslí, že jsem moc hubená, vždyť přece vypadám skvěle.
"Příliš se ti zmenšily prsa a jsou ti vidět žebra!"
Měla jsem pocit, že omdlím. Snědla jsem za celý den jenom jedno jablko a z jejích slov se mi stáhl žaludek.
"Tak trochu přiberu, no," zkusila jsem to, ale ona zavrtěla hlavou. Přehlídka byla za 14 dní a i mně bylo jasné, že bych nestihla přibrat těch pět kilo, které mi chyběly, abych se dosta­la na stejnou váhu, jakou jsem měla při té minulé. Ostatní mo­delky si mezi sebou něco šeptaly, beztak slyšely, co mi zákaz­nice řekla, a já se co nejrychleji zase oblékla. Dobře placená zakázka je v háji. Zatracená práce.
Ve vlaku cestou zpátky nikdo nic neříkal. Ostatní holky z agentury na mě jenom koukaly a mlčely. Poprvé mě nenapa­dalo nic vtipného, co bych mohla říct. No ano, jsem moc hu­bená, ale co'mám dělat? Nedokázala jsem se přimět sníst za den něco víc než dvě jablka a spotřebovat balíček žvýkaček. Když jsem to zkoušela, skončilo to tím, že jsem všechno vy­zvracela.
Moc hubená! Když jsem se vrátila do kanceláře, Cathy si mě pátravě prohlížela s kyselým výrazem ve tváři. Zákazni­ce, která si dělala velké starosti o moje zdraví, jí už vola­la.

"Promiň," popotahovala jsem. Dobrá práce znamenala i slušné peníze pro ně, takže jsem chápala, že má vztek.
"Budeš prostě muset přibrat, Marie," prohlásila vyčítavě.
"No jo," přikyvovala jsem zúčastněně a v hloubi duše ji po­sílala do horoucích pekel. Jako by snad sama předtím neříkala, že mám zhubnout. Nána jedna pitomá, říkala jsem si v duchu, když jsem s deskami v podpaží opouštěla kancelář.
Večer jsem napsala Jesperovi dlouhý dopis, jak jsou na mě v agentuře zlí a jak moc mi on a rodina scházejí.
si teď novou zábavu: chodila jsem hodiny po obchodech a pí­dila se po všem s označením light. Půl hodiny cesty pěšky od mého bytu byl obchůdek se zdravou výživou, kde měli koláč­ky bez cukru. Každý den jsem si tam pro jeden došla. Když jsem ho přinesla domů, rozdělila jsem ho na čtyři kousky, kte­ré jsem pak jedla během celého dne. Tenhle koláček bez cukru mi teď nahradil jablka.

René mi občas zavolal a ptal se, jak se mám. Odpovídala jsem, že v agentuře to jde báječně a že se mi práce jen hrne. Pravda ale byla taková, že to šlo všechno do háje a že jsem několikrát nechala raději telefon vyzvánět, když mi ráno volali informace o konkurzech. Jednou jsem nahlásila, že jsem nemocná, a celý týden jsem proležela v posteli s balíčkem sušenek, sáčkem jablek a čtyřmi krabičkami cigaret.
Nebyla jsem schopná sebrat se a jet do agentury. Věděla jsem, že jsou na mě naštvaní, a taky jsem byla pořád unavená. Kristianna mě pravidelně navštěvovala a viděla jsem na ní, že si dělá čím dál tím větší starosti. "To je tím, že mám špatné zažívání," zkoušela jsem to na ni.
"Marie, jeď domů, zdá se mi, že jsi nemocná." Měla samo­zřejmě pravdu, ale nedokázala jsem si představit, že přijdu za mámou a řeknu jí, že jsem nedokázala odolat tomu tlaku a zhubla od Velikonoc ještě víc.
Vážila jsem 39,5 kilo a byla na to jaksepatří pyšná. Žaludek si časem zvykl na velmi malý přísun jídla, místo toho jsem kouřila spoustu cigaret a pila po litrech colu light. Našla jsem
Liďi v agentuře mě už měli plné zuby a já jich taky. Často jsem jim volala, že jsem nemocná, a když už jsem se po dlouhé do­bě přinutila tam zajít, byla atmosféra na bodu mrazu. Už jsem nebyla jejich nejžádanější modelka a bylo to znát. Všem nám bylo jasné, že se naše cesty budou muset brzy rozejít. Nevydě­lávala jsem žádné peníze a už mě ani nezkoušeli posílat k dal­ším zákazníkům.
Zákazníci jim vždy sdělili: "Je moc hubená." Moje kolegy­ně se mě snažily podpořit v tom, abych přibrala, ale brzy toho nechaly, když viděly, že to nikam nevede. Bylo mi to líto, čas­to jsem před spaním brečela kvůli tomu, že už nemám úspěch. Jeďiné, co mi zvedalo náladu, byla moje váha, která pomalu, ale bez přestání klesala.
"Mami, rozhodla jsem se, že pojedu domů." Muselo být kolem půlnoci, protože jsem mámu svým telefonátem probudila.
"Ale to je skvělé. Na jak dlouho?"
"Napořád, mami. Už nechci být modelka." Snažila jsem se, aby to znělo jako ta nejpřirozenější věc na světě.

"Stalo se něco?" V jejím hlase byly slyšet obavy.
"Ne, jenom se chci vrátit domů."
Myšlenky mi vířily hlavou. Měla bych jí snad říct, že se necítím dobře? Ne, to by jí jenom přidělalo starosti. Měla jsem letět za 14 dní a to už mi třeba bude lip.
Když jsme se v telefonu loučily, byla máma celá šťastná, že konečně bude mít dceru zase doma. Naše kontakty byly v po­sledních třech měsících dost řídké. Snažila jsem se jim vyhý­bat, stejně jako styku s ostatními lidmi. Nejradši bych byla pořád sama a vymýšlela nové způsoby, jak zhubnout. Brzy jsem pochopila, že na zvracení moc nejsem. Bolelo mě z toho v krku a ještě hodiny poté jsem měla zarudlé oči. Pokud jsem nechtěla přibrat, nezbývalo mi tedy nic jiného než nejíst. Pár­krát jsem několik dní jedla normálně, ale na váze to bylo oka­mžitě vidět.
Druhý den ráno jsem zavolala Cathy a řekla jí, že poletím domů, a že bychom se tedy měly před odjezdem finančně vyrovnat. Zdálo se mi, že se jí ulevilo. Konečně odjedu, takže už nebudou muset cítit zodpovědnost za někoho, kdo vypadá jako vězeň z koncentráku. Ne že by to vypadalo, že nějakou odpovědnost cítí, právě naopak. Místo aby se mě zeptali, proč to zašlo až tak daleko, zajímalo je jenom, kdy budu konečně zase natolik zdravá, abych mohla pracovat. Rozhodně jsme se neloučily se slzami v očích, a když jsem jela výtahem dolů, byla jsem tak šťastná, jako už dlouho ne.
Z mé strany to bylo jediné správné rozhodnutí, potřebovala jsem se dostat domů, jestli jsem měla přežít.
Posledních pár dnů jsem prožila jako ve vzduchoprázdnu, potkávala jsem se s lidmi a loučila se s nimi, ale myšlenkami
jsem byla úplně někde jinde. René brečel, když mě viděl na­posledy. Měla jsem na sobě přiléhavé body a legíny, měl z to­ho šok Zpáteční let proběhl dobře. Vedle mě seděl příjemný mladý muž, který mě celou cestu bavil. Netrvalo dlouho a zeptal se, co mi je.
"Mám něco se žaludkem," odpověděla jsem a odvrátila pohled. Po pravdě řečeno nevěděla jsem, co mi vlastně je. Nikdy předtím jsem nepotkala nikoho, kdo by vypadal jako já, a jasné mi bylo jenom to, že se nedokážu kontrolovat, když myslím na jídlo. Carsten, tak se můj spolucestující jmenoval, si s radostí vzal malé občerstvení, co mi donesli, kromě jablka, které jsem si nakrájela na osm dílků. Vlastně ani přesně nevím, kdy mě tahle mánie krájet si jídlo popadla, ale všechno jsem si musela nakrájet. Pokud možno na co nejmenší kousíčky. Abych nevypadala divně, omezovala jsem se na veřejnosti, jako tady, na osm kousků. Malá sousta jsem pečlivě rozžvýkala a často jsem jedla jedno jablko celou hodinu.
"Jespere," zvolala jsem nadšeně, odhodila kufry a vrhla se mu kolem krku. Slíbil, že mě vyzvedne na letišti v Kastrupu a od­veze mě za matkou do Odense.
"To snad nemůže být pravda, jak to vypadáš," vyletělo z něj. Z jeho tváře jsem vyčetla znechucení a nejradši bych někam zalezla. Celou cestu domů mlčel. Předtím měl za přítelkyni krasavici, a teď jeho holka vypadá jako oloupaný chřest. Dával jasně najevo, že o něco takového nestojí. Kdybyste věděli, jak
moc mě bolelo, že můj vzhled je pro něj o tolik podstatnější než to, co je uvnitř. Byla jsem přece pořád ta stará Marie, teď jenom trochu zatlačená do pozadí. Jen občas se dostala ke slo­vu, ale jinak byla spíše uzavřená a tichá. Nikdo mi nerozuměl, ani já sama!
"Mami!" Vyskočila jsem z auta, když jsem před domem uviděla matku. Moje milovaná máma, po které se mi tak straš­né stýskalo. Vrhla jsem sejí do náruče a ona mě k sobě dlouho tiskla. Zavrtala jsem se obličejem do jejích nádherných vlasů a smáčela je slzami. I její dech přešel brzy do popotahování, odtáhla se a poďívala se na mě.
"Marie, ty jsi nemocná!" Se slzami v očích jsem přikývla a přivinula své hubené tělo k jejímu. Rukama mi přejížděla po zádech a její pláč zesílil.
"Co se to s tebou proboha stalo?"
"Nevím, mami," pobrekávala jsem a sedla si doprostřeď pří­jezdové cesty. Konečně jsem se dostala domů a tělo už nevydr­želo ten nápor. Jesper mi pomohl zpátky na nohy a dovedl mě k bohatě prostřenému stolu. Posadila jsem se na zahradní la­vičku a dívala se, co všechno přichystala k obědu. Jak jen mů­žu působit matce takový zármutek? Udělala pro mě první po­slední, a já si teď přijedu a celý její svět je rázem v troskách. Styděla jsem se a během celého oběda, který pro mě sestával z půlky krajíčku tmavého chleba a sklenice vody, jsem kouka­la do stolu. Když přišlo na řadu kafe, musela mi máma přinést polštářek pod záda, od tvrďého dřeva už jsem měla kůži celou zarudlou.
Máma se celý víkend vyptávala, jestli je to tím, že se mi ta dieta, s kterou jsem začala o Velikonocích, vymkla z rukou. "Ne," lhala jsem, "nejspíš jsem chytila nějakou tropickou

nemoc." V neděli večer máma probrečela celé hodiny a já svo­lila, že s ní v pondělí ráno zajdu k doktorovi.
V devět hodin jsme vyrazily autobusem k doktoru Blandto-vi a o půl hodiny později jsem už stála v jeho ordinaci. Nikdy předtím jsem u něj nebyla a teď mi bylo trapně. Zdalipak na mně poznal, že nemluvím pravdu, když jsem říkala, že můj fyzický stav nemá nic společného s nějakou dietou, ale že mu­sí být způsobený tropickou nemocí. Pokud ano, dobře to pře­de mnou maskoval. Změřil mi tlak, byl hodně nízký, a posle­chl si srdce.
"Tohle se mi nechce líbit," přiznal čestně a zahleděl se mi do očí.
"Souhlasila bys s tím, abych tě poslal na léčení do nemocni­ce, Marie?"
Až později mi došlo, že mu muselo být jasné, že mám ano-rexii, když považoval za tak důležité zeptat se, jestli souhlasím s léčením v nemocnici. Chtěl se přesvědčit, že mám vůli spo­lupracovat.
"O.K.," viděla jsem, že máma už má zase slzy v očích. Co mi zbývá? Když mě ale dají do nemocnice, brzy zjistí, že nic nejím, a možná mě do toho budou nutit. Máma však vypadala tak vyděšeně, že jsem souhlasila, i když jsem z toho rozhodně žádnou radost neměla.
Vyšly jsme do čekárny a vyhlížely sanitku. Mámě se viditelně ulevilo, zatímco mě zachvátila panika. Co se mnou udělají? Pane bože, kdybych tak mohla před tím vším někam utéct. Uniknout tomu ponižujícímu pocitu, že na nic nestačím, a hla­su, který mě pronásleduje dnem i nocí.
Máma mě celou cestu do Fakultní nemocnice v Odense dr­žela za ruku, já jenom tupě zírala z okna a myslela na to, jak
by se dalo sehnat nějaké projímadlo. Projímavé tabletky byly můj nový prostředek v boji s váhou, fungovaly, jak měly. Je­jich vedlejší účinek však bohužel byl, že jsem dostávala příšer­né žaludeční křeče.
Ordinace byla bílá a studená, po celém těle mi naskočila husí kůže. Všechny chloupky se mi naježily a já byla najednou jako malé ochmýřené ptáčátko. Sestřička mi změřila tlak, mě­la jsem 90 na 44, tedy příliš nízký, a teplotu, měla jsem jenom 36 stupňů. Pak vstoupil lékař a zeptal se, co mě trápí. Už v sa­nitce jsem přemýšlela, jak odpovím. Bylo mi jasné, že nesmím říct, že nemůžu jíst, to by mě hned podezřívali. Místo toho jsem prohlásila, že mě bolí břicho a točí se mi hlava a zeje mi špatně od žaludku.
"V poslední době jsi asi hodně zhubla, že?" Váha u doktora Blandta ukazovala 38,5 kilo, což mi udělalo radost, ale poda­řilo se mi vypadat nešťastně.
"No, právě proto jsem přece tady," pousmála jsem se přátel­sky. "Hrozně ráda bych byla zase zdravá, že jo, mami?" Podí­vala jsem se na ni, kývala a já se usmála, abych ji povzbudila.
Odvezli mě na oddělení M2 i s mojí malou taškou pověšenou v nohou postele. Vzaly jsme s sebou k doktorovi nějaké oble­čení, protože jsme obě tak trochu tušily, že nakonec nejspíš skončím v nemocnici. Můj lékař, který potom dlouhou dobu představoval v mém životě jediný opěrný bod, vešel, aby se se mnou pozdravil. Hned od začátku se mi líbil. Jmenoval se Les-lie - byl hezký, mladý, čerstvý absolvent. Utěšovalo mě, že vypadá tak klidně, to jistě znamená, že mi mohou pomoct. Moje matka seděla na židli u okna, když mě důkladně prohlí­žel. Ptal se mě na spoustu věcí a já odpovídala pokud možno pravdivě. Moje výhoda byla, že jsem se právě vrátila z Japon-ská, a kvůli tomu měli podezření na nějakou tropickou nemoc namísto anorexie, o kterou vlastně ve skutečnosti šlo
Spustila se lavina různých vyšetření, a když doktor konečně z mého pokoje odešel, byla jsem vyčerpaná. Celý den jsem nic nejedla, a když jsem zaslechla z chodby vozíky rozvážející jídlo, kručelo mi hlasitě v břiše. Zvesela ke mně vešla sestřič­ka s tácem, na kterém se na mě šklebily tři půlky chleba."Játrovku a šunku nemám ráda," zkusila jsem to na ni a od­strčila tác.
"Ale no tak, zkus to, Marie." Máma si přisedla blíž k mé posteli.
"Dneska ne, mami, sním jen ten chleba s vajíčkem " Vy­padala spokojeně, i když jsem rychle dala pryč žloutek a se­třela nožem z chleba máslo. Panečku, to byla ale dobrota Už jsem si ani nepamatovala, kdy jsem naposledy měla chleba s vajíčkem.
"Pročs to nesnědla?" sestřička se na mě udiveně podívala "Bolí mě břicho," usmála jsem se. S pochopením přikývla a já spokojeně zavřela oči. S tou to tedy bude snadné!
Hned druhý den mě odvezli na endoskopické vyšetření aby se mi podívah na střeva. Den předtím jsem se vyhnula'večeři protože jsem dělala, že spím, a tak když mi před vyšetřením dali projímadlo, šla ze mě jen voda. Máma si vzala volno z prače, aby mě na to vyšetření mohla doprovodit Tolik jsem se bála, že to bude bolet, až jsem jí málem prozradila, že mi nic není. Ale přinutila jsem se být silná a zvládnout to. Bylo nutné najít cestu, jak je přesvědčit, že nemám anorexii, Leslie, můj doktor, se o ní v souvislosti se mnou už jednou zmínil
Vyšetření bylo bolestivé; klečela jsem na všech čtyřech s ku­kátkem zastrčeným do zadku a dovnitř mi pumpovali vzduch
aby byla střeva lépe vidět. Křičela jsem bolestí, vzduchem se mi úplně nafouklo břicho a mámu poslali za dveře, když je za­čala prosit, aby toho nechali.
Jak se dalo čekat, nenašli nic a poslali mě na další vyšetření. Měla jsem špatné svědomí, že jsem jim neřekla pravdu, ale teď už jsem se svého plánu nemohla vzdát. Ráno jsem vážila 38,3 kilo, a když jsem slézala z váhy, byla jsem na sebe pyšná. Dřív jsem se nikdy nezapomněla dojít před vážením vymočit, ale brzy jsem toho nechala. Teď jsem naopak vždycky vypila tolik vody, kolik se do mě jenom vešlo, abych udělala Lesliemu a sestřičkám radost. V jejich záznamech váha neustále stoupa­la a všichni mě chválili.
Vyšetření krve nic nového nepřineslo a oni se čím dál tím častěji zmiňovali o anorexii. Abych jim ukázala, že vůbec ne­chápu, o čem to mluví, a aby byli spokojení, souhlasila jsem, že si na to téma přečtu nějakou odbornou literaturu. Vypůjčila jsem si z nemocniční knihovny všechny knížky, které se týka­ly poruch příjmu potravy, a četla jsem je jednu za druhou. S údivem jsem koukala na obrázky hubených lidí a nemohla jsem se docela ubránit závisti. Takhle hubená jsem rozhodně nebyla, já byla mnohem tlustší. Často jsem si obrázky večer nalistovala a pozorně šije prohlížela. Kdyby se mi jen podaři­lo být takhle hubená, to bych byla šťastná. Má posedlost štíh­lou postavou nebrala konce, a když mi začalo docházet projí­madlo, zmocnila se mě panika.
Zavolala jsem Jesperovi a ten slíbil, že mi z lékárny nějaké přinese. Když jsem pokládala sluchátko, ulevilo se mi. Teď jsem musela ještě zajistit, aby nepřinesl prášky nahoru na po­koj. Zavolala jsem mu znovu a poprosila ho, aby na mě počkal večer v sedm dole v hale.
Měla jsem radost, když jsem viděla jeho malý červený fiat
zahýbat za roh. Ani ne tak proto, že se s ním zase uvidím, ale protože jsem věděla, že má v kapse bundy čtyři balení projí­madla. Celá rozzářená jsem mu dala pusu, rychle jsem mu str­čila ruku do kapsy a dala si ty čtyři balení do batohu.
"Pročs chtěla, abych je přinesl?" zeptal se a rukou mi pře­jížděl po levém prsu.
"Protože neutralizují žaludeční kyseliny, což právě potřebu-ju, říkají to nahoře na oddělení." Skočil mi na to a já ho vzala s sebou na záchod a dopřála mu jednu rychlou dávku sexu ja­ko poděkování. Musím přiznat, že tehdy už jsem ho nemilova­la, ale potřebovala jsem mít někoho, kdo mě rná rád. On už mě taky nemiloval, jak mi pověděl později, myslel si ale, že by mi to bylo líto. Zahráli jsme si chvíli karty a pak jsem šla zas na­horu, vzala si čtyři tablety projímadla a šla spát.Váha ukázala 37,8 kilo. Zatraceně, sestřička se objevila na­prosto nečekaně a já nestihla vypít litr a půl vody jako nor­málně.
"Ty už jsi zase zhubla?"
"Fakt?" ptala jsem se s údivem v hlase a uvnitř se mi rozlé­vala radost.
Cha chá! Nedonutili mě přibrat, i když jsem tu jedla víc než celé měsíce předtím. V duchu jsem děkovala projímadlu a na­sadila skleslý výraz, když přišel na vizitu Leslie, který tedy rozhodně nijak nadšeně nevypadal.
"O co se to tu pokoušíš, Marie?"
"O nic," odpověděla jsem a dala se do pláče. "Ptáte se mě, ale doktor jste přece vy," zaútočila jsem, "proč už jste sakra dávno nezjistil, co mi je?" Podívala jsem se na něj a z očí mi sršely blesky. Najednou jsem ho nenáviděla, ať jde do prčic, stejně mi nakonec prd pomůže.
"Máš anorexii, Marie," pokračoval a to mě naštvalo ještě víc.
"To je blbost, vypadám snad jako ty vyzáblí kostlivci v těch vašich pitomých knížkách? Ani náhodou!" řvala jsem a prásk­la s nimi o zem.
"Ale ano, vypadáš," ozval se tiše a já demonstrativně vytáh­la ze šuplíku cigarety.
"Tady uvnitř kouřit nesmíš, vždyť to víš."
"Je to kruci můj život," brečela jsem a přetáhla si deku přes hlavu. Cítila jsem, jak mě vzal za ruku. Zvedla jsem hlavu
a položila mu ji na prsa. Stál tam a mlčel celých pět minut a pak odešel.
"Přijde za tebou psycholog," prohodila sestřička Berit, když přede mě stavěla tác s obědem.
"Kdo? Nemám chuť se bavit s nějakým psychologem." Na­štvaně jsem odstrčila tác, vstala z postele a šla do kuřárny. Be­rit běžela za mnou.
"Koukej se vrátit a sníst to!"
"Nemám hlad!" zavrčela jsem a obrátila se k ní zády. Zane­dlouho přišel Leslie a zeptal se mě, proč nechci mluvit s psy­chologem. Potahovala jsem urputně z cigarety a snažila se ubránit slzám.
"Nic žrát nebudu, abyste věděli," odpověděla jsem vyzýva­vě a usadila se v křesle. Když teď vyšlo najevo, že mám anore-xii, nemusela jsem už předstírat, že mám chuť spolupracovat. Jíst mě nikdo jen tak nepřinutí, nevzdám se dobrovolně jediné věci, kterou skvěle zvládám.
Psycholožka To ve se vplížila do pokoje. Měla křehkou postavu s úzkým obličejem, který nebyl za tlustými brýlemi skoro vi­dět. V jejím vystupování bylo něco, co mi lezlo na nervy. Po­sledních pár týdnů jsem často cítila, jak mě ostatní pěkně štvou. Vždycky jsem bývala taková veselá a otevřená holka, a teď jsem byla podrážděná a uzavřená. Jediný člověk, s kterým jsem dokázala vyjít, byla máma. Brala mě takovou, jaká jsem, přes­tože měla ve tváři jasně vepsaný zármutek nad mojí nemocí.
"Jak se ti tu vede?" Tove se na mě zkoumavě dívala.
"Mám se dobře," usmála jsem se. Je slepá, nebo jenom bl-
ba? Ležím tu na peřině a vypadám jak kostlivec, tak co si asi myslí? Že jsem šťastná holka, která pevně drží život ve svých rukou? Už teď jsem ji nenáviděla!
"Pověz mi něco o tom, na co myslíš," zaštěbetala. Popuzeně jsem se na ni podívala. Snad si nemyslí, že se z nás za těch pět minut staly kamarádky?
"Ani nevím," reagovala jsem s pohledem upřeným na svoje vyhublé ruce. Je fantastické, že něco může být tak tenké, po­hladila jsem se po ruce a užívala si ten dotek. Hodně dlouho se mě nikdo nedotýkal. Doktor pověděl Jesperovi, že dokud jsem v tomhle stavu, nesmí na sex se mnou ani pomyslet. Ulevilo se mi, když za mnou šokovaný přišel do pokoje a řekl mi to. Od té doby uběhlo už 14 dní a jediným fyzickým kontaktem byly polibky a objetí.
Tove na mě dál zírala přes ty ohyzdné brýle. Obrátila jsem pohled na své modelingové album, které leželo na posteli ved­le mě. S nadšením jsem ho ukazovala ostatním, aby viděli, jak krásná jsem kdysi byla. Všimla jsem si, zeje zvědavá, naklo­nila se prese mě, aby taky viděla.
"Jaké to bylo dělat modelku v Japonsku?" pousmála se.
"Prima." Podala jsem jí album a sledovala její výraz, když jím listovala. Bylo jasné, že to na ni zapůsobilo!
Hodina s ní rychle utekla, a když odcházela, vesele jsem jí zamávala na rozloučenou. Ukázalo se, že je docela milá, ale ani za nic bych se jí nesvěřila se svými myšlenkami, které se postupem času zamotaly tak jako ještě nikdy. Vždyť mě vůbec neznala a ten odpor, co se jí zračil v obličeji, když si prohlíže­la mé tělo, mě jenom utvrdil v tom, že je jednou z řady těch, co mě nikdy nemůžou pochopit.
Ráda jsem lehávala na peřině ve spodním prádle, aby všichni
viděli, jak jsem hubená. Většina sestřiček se na mě nemohla koukat, často mě prosily, abych si peřinu přetáhla zase přes sebe. Na Ml ležela jedna dívka, která byla stejně hubená jako já. Taky říkala, že má něco se žaludkem. Když jsem poprvé viděla její hubenou postavu, úplně mi to učarovalo."Vždyť ty jsi úplně stejně hubená," odvětila, když jsem kon­statovala, že jsem nikdy neviděla nikoho tak hubeného.
"Ne, to teda nejsem," odporovala jsem jí a dala si ještě jed­nu cigaretu. Leslie mi cigarety sebral, měla jsem jich povoleno jen pět za den, dokud nepřiberu. Ale často jsem jich vykouřila sedm, protože když přišla na návštěvu máma, vždycky jsem na ní dvě vyloudila. Občas mi vyhověla a hlídala přede dveřmi, abych mohla kouřit u okna. Věděly jsme obě, že to je zakáza­né, ale řekla jsem jí, že kromě toho už skoro žádné jiné potě­šení v životě nemám. V tom mi musela dát za pravdu, a tak ještě ráda dávala pozor, jestli někdo nejde.
Odběry krve, vyšetření střev a gastroskopie byly už tehdy v mém případě uzavřenou kapitolou. Diagnóza teď byla přes­ně určená: mentální anorexie. Neustále ke mně chodili nějací dietologové a přednášeli mi o kaloriích - jako bych sama ne­znala kalorické tabulky nazpaměť. Stanovovali mi stravovací plány a já se zapáleně podílela na jejich přípravě, i když jsem tam někde uvnitř dobře věděla, že je nebudu schopná dodržet. Jakmile byla diagnóza jednou daná, absolutně se změnil můj pohled na sestřičky a doktory. Už to nebyli pomocníci na mojí straně, ale nepřátelé, co mě chtějí přemoct. Chtěli, abych jedla, a jediné, co jsem si přála já, bylo nejíst.
Často se mnou mluvili o smrti. Říkali tomu pomalá sebe­vražda, ale nijak to na mě nezapůsobilo. Za prvé jsem nevěřila, že bych na to mohla umřít; a i kdyby se ukázalo, že ano, tak by mi to stejně bylo fuk. Co mě v budoucnosti čeká? Nic! Jediné,

co se mě nějak dotýkalo, byly máminy slzy, které jí tekly po tváři čím dál tím častěji. Vždyť jsem toužila jen po tom, aby na mě mohla být pyšná, ale to jsem nedokázala. Teď ze mě byla nešťastná a já v srdci brečela s ní. Často jsem se modlila k Bo­hu, aby mi pomohl uzdravit se a máma se zas mohla smát.
"Půjdeš na vícelůžák." Berit, sestřička, vešla ďo pokoje a za ní
ošetřovatel.
"Cože?" Mozek mi jel na plné obrátky. Když nás bude na pokoji víc, nebudu už moct vylévat kalorické koktejly do umy­vadla. Rychle jsem vyskočila z postele, abych si vyklidila zá­suvku, která byla plná projímadel.
Na novém pokoji byly kromě mě tři starší ženy. Měly ra­dost, že přišla mladá holka, co jim doďá novou energii. Já jsem jen měla radost z jejich stáří, nemusely by snad přijít na to, že nápoje vylévám. Se všemi jsem se seznámila a za chvíli z nás byly nejlepší přítelkyně.
Hodně mi pomohlo, že byly napůl senilní, protože jsem mě­la nový nápad, úplně geniální. Schovávala jsem jídlo v igelito­vých sáčcích pod peřinou a potom ho vyhazovala. Projímadlo už totiž tak dobře nepůsobilo a často jsem si musela vzít i de­set tablet, aby byl účinek dokonalý. Opatřila jsem si proto, sa­mozřejmě s Jesperovou pomocí, ruličku sáčků na odpadky, kterou jsem měla připravenou v šuplíku a strčila si ji pod peři­nu, když přinesli tác s jídlem. S úsměvem jsem si vzala tác, popřála všem kolem dobrou chuť a pak jsem si jídlo vydatně solila a pepřila. Jakmile byly ostatní pacientky plně zabrané do jídla, otevřela jsem sáček a všechno do něj nasypala. Měla jsem ho pak schovaný pod peřinou, než všechny dojedly a tácy

nám zase odnesli. Když ostatní spaly, vytratila jsem se na WC a spláchla jídlo do záchodu. Sestřičky ze mě měly zase radost bylo očividné, že dělám pokroky a sním všechno, co mi dají' íemohly přece tušit, že to všechno končí v kanále.

Po měsíci v nemocnici ukazovala váha 36,2 kilo. Musela jsem vynechat svůj obvyklý litr a půl vody, abych zjistila, kolik vlastně doopravdy vážím. Měla jsem podezření, že jsem mož­ná přibrala, tak jsem se chtěla přesvědčit a vodu nevypila. To ale bylo pozdvižení, Leslie se přihnal ke mně na pokoj a v ob­ličeji měl vztek.
"Marie, jak je možné, že hubneš, když mi všichni hlásí, jak dobře jíš?"
"To já nevím, Leslie," zkusila jsem to na něj s úsměvem, ale neobměkčilo ho to.
"Ode dneška nesmíš kouřit!"
"Cože?" Chce mě připravit o cigarety?
"Kouřením spaluješ kalorie a to pro tebe při téhle váze není únosné a stejně tak nesmíš chodit do společenské míst­nosti." Byla jsem z toho šílená. To mám celý den jenom le­žet v posteli? Rozbrečela jsem se, ale k ničemu to nebylo, Leslie odešel z pokoje a já se ze všech sil snažila přivolat sestřičku.
"Chci si zavolat," ječela jsem jako smyslů zbavená. Berit, očividně seznámená se situací, mi s úsměvem podala telefon. "Mami, chtějí mi sebrat cigarety," brečela jsem.
Máma slíbila, že si s nimi odpoledne promluví, a já doufala, že sejí podaří je přesvědčit, že potřebuju mít něco, co mi dělá radost.
To, že mi zakázali chodit do společenské místnosti, mi ani

tolik nevadilo. Stejně už jsem měla plné zuby ostatních paci­entů a jejich řečí o tom, co jim je a není.
Odpoledne se mi podařilo přemluvit Leslieho, aby mě as­poň máma směla vozit v kolečkovém kresle. Ohledně ciga­ret stál ale pevně na svém, nenáviděla jsem ho, zeje na mě tak zlý.
Toho večera mě máma s Jesperem odvezli dolů do haly, kde jsem snědla vodovou zmrzlinu. Vzpomínali jsme na dřívější časy a smáli se a smáli. Když jsem potom ležela v posteli a po­slouchala, jak ostatní chrápou, brečela jsem. Skončí tohleto vůbec někdy?
Cítila jsem se rozpolcená na dvě půlky -jedna Marie byla ta rozumná, co si přála, aby byl život zas takový jako dřív, a dru­há, nová Marie, se zase snažila všechno vměstnat do schémat a přísně sledovala každý pohyb, který jsem udělala. Sehnala jsem si z knihovny nějaké kuchařky a každý večer si v nich četla. Ležela jsem s baterkou pod dekou a užívala si ta skvělá jídla. O půlnoci jsem světlo zhasla a často ještě několik hodin ležela a poslouchala hlasy z chodby. Měla jsem hodně málo pohybu, který by mě unavil, a tak byly noci dlouhé. Ve snu se mi často zdálo o jídle, a když jsem se ráno probudila, žaludek mi křičel hlady.
Každé ráno se odehrával stejný rituál. Berit přinesla váhu a já na ni zvesela hupla. Díky projímadlu jsem nemohla přibrat a můj malý trik s odpadkovými sáčky se postaral o to, že moje váha neustále klesala. Tove přicházela dvakrát týdně, ale o ně­jakém pokroku nemohla být řeč. Rozhodně jsem nebyla ideál­ní pacientka. Často jsem ji ignorovala, a když jsem jednou cestou na vyšetření nakoukla do svého chorobopisu a přečetla si, že mě považuje za nezralou, propast mezi námi se už neda-
la překonat. Měla jsem pocit, že jedná za mými zády, a jestli vůbec kdy měla nějakou šanci získat si moji důvěru, tak teď byla už nenávratně pryč. Poprosila jsem Leslieho, aby už za mnou nechodila.
Když Leslie odjel v létě na 14 dní na dovolenou, zhroutil se celý můj svět. Tajně jsem ho milovala a ty dva týdny se mi po něm šíleně stýskalo. Naše láska s Jesperem teď klesla na mini­mum, přesto za mnou věrně chodil čtyřikrát týdně. Vždycky jsem ho ráda viděla, ale ulevilo se mi, když šel zase domů. Neměla jsem mu co nabídnout, nepřibírala jsem a ta krásná Marie už byla minulostí.
Když jsem po dvou týdnech spatřila Leslieho opálený obličej, rozlilo se mi celým tělem horko. Lehla jsem si na peřinu, aby mě viděl. Když vešel, pořádně mě objal a já se k němu přitisk­la. Přála jsem si, aby mě nikdy nepustil a vzal mě k sobě do­mů, pryč z té pitomé nemocnice. Ale Leslie nebyl ani zdaleka tak naďšený jako já. Byl zklamaný, že vážím 35 kilo, a hněď se rozpovíďal o tom, jak to vypaďá s mojí buďoucností ve fakultní nemocnici.
"Dáme tě na jednolůžkový pokoj, kde budeš pod dohleďem celých 24 hodin."
"Pod ďohledem?" podívala jsem se na něj tázavě.
"Marie, jestli na to nemáš umřít, tak s tebou bude muset být sestřička 24 hodin denně." Určitě si ze mě střílí, mě nikdo 24 hoďin ďenně sleďovat nebuďe, to teďy ne.
"S tím teďa rozhoďně nesouhlasím," křičela jsem vztekle.

"Ale měla bys, pokuď nechceš, aby to ďošlo tak daleko, že bychom ti museli ďávat nitrožilní výživu." Upírala jsem na něj nenávistný pohled a přála si, aby byl zpátky na tom ostrově, z kterého se právě vrátil. Nitrožilní výživu? Mně? Nikdy, hnusilo se mi jenom pomyšlení, že by mi dali do nosu sondu, ha­dičky nenávidím. Brečela jsem, zoufale prosila, aby mě nechal na pokoji s ostatními, a slibovala, že určitě přiberu, ale nevěřil mi. Slzy se mi jen koulely, když přišla máma a utěšovala mě ve svém náručí.
"Vem si mě domů, mami." Máma byla bez sebe a šla hledat Leslieho. S pláčem se vrátila zpátky, nezmohla nic. Stál pevně na svém rozhodnutí a nechystal se ho změnit, dokud se neuká­že nějaký pokrok. Se slzami v očích jsem se loučila se svými spolubydlícími, když mě odváželi.
a jednoduše jsem je nechápala. Proč trápili sami sebe den za dnem, když mohli kdykoliv přestat? A přesně tohle říkali všichni i mně. Proč Marie? Kdybych to jenom sama věděla.
Mnohokrát jsem přemýšlela o tom, proč jsem onemocněla právě já. Měla jsem spoustu možností! Bylo to skutečně proto, že jsem tolik toužila být krásná a štíhlá a skrze to dosáhnout úspěchu, nebo to bylo kvůli tomu, že jsem sama sebe nenávi­děla, protože jsem cítila, že nic nezvládám? Byly to nezhojené jizvy z dětství, kvůli kterým jsem znovu toužila být malá a ne­viditelná, aby se o mě strachovali jako o malé dítě?
Kéž bych tak byla malý ptáček a mohla od nich ode všech ule­tět někam pryč. Daleko od jídla a hlasu, co mám v hlavě. Byla jsem si vědoma toho, že jsem nemocná, ale neměla jsem sílu sama se uzdravit. Často jsem večer v posteli meditovala, ale vždycky to skončilo tak, že mé myšlenky ovládl ten hlas. Ob­čas na krátkou chvíli zmizel a to bylo krásné. Tehdy jsem mohla být sama sebou a smát se a věřit, že i já mám nějakou budoucnost. Budoucnost, ve které budu veselá a šťastná. Dou­fala jsem, že se stane zázrak a já potkám někoho, kdo mi bude schopný pomoct vystoupit ze začarovaného kruhu. Jsem si jis­tá, že by mi máma a Leslie pomohli, kdyby věděli jak, ale oni nedokázali pochopit mou nemoc tak, jak jsem ji chápala já. Snažili se ze všech sil proniknout k té pravé Marii, ale už bylo pozdě. Vnitřní hlas mi přikazoval dělat věci, které by mě dřív ani nenapadly, a moje myšlení tím za tu dobu bylo už pozna­menáno.
A možná právě proto jsem se téměř nedokázala identifiko­vat s nemocnými lidmi z těch knížek, které jsem četla. Prostě a jednoduše jsem je nechápala. proč trápili sami sebe den za dnem, když mohli kdykoliv přestat? A přesně tohle říkali všichni i mně.. Proč Marie? Kdybych to jenom sama věděla. Mnohokrát jsem přemýšlela o tom, proč jsem onemocněla právě já. Měla jsem spoustu možností! Bylo to skutečně proto, že jsem tolik toužila být krásná a štíhlá a skrze to dosáhnout úspěchu, nebo to bylo kvůli tomu, že jsem sama sebe nenáviděla, protože jsem cítila, že nic nezvládám? Byly to nezhojené jizvy z dětství, kvůli kterým jsem znovu toužila být malá a neviditelná, aby se o mě strachovali jako o malé dítě?

Vyrůstala jsem na sídlišti v Alleroedu se starším bratrem a star­ší sestrou.
Moje máma vždycky říkala, že jsem dítě lásky. Máma a táta byli do sebe moc zamilovaní, když mě počali, jenže jak už jsem pak byla na světě, láska se rychle vypařila. Otec mi zmi­zel ze života, když mi bylo pět, a pak jsem ho viděla až po dvaceti letech. Byli jsme proto hodně vázaní na matku a milo­vali ji nade vše. Ze začátku mi táta chyběl, ale časem se mi stýskalo čím dál méně. Matka nás zahrnula veškerou láskou, co jsme byli schopni pojmout, a v mnoha ohledech jsme byly šťastné děti. Máma coby samoživitelka byla pořád na mizině, často jsme večeřeli jenom brambory a zeleninu. Vzpomínám si, jak ráda jsem chodila na večeři k někomu jinému, tam bylo občas i několik chodů - a pokaždé maso. Maso jsme doma jedli zřídka, bylo moc drahé, ale zato jsme občas měli k večeři dorty.
Odjakživa jsem se moc nedokázala podřizovat autoritám. Projevilo se to už ve dvou letech, kdy jsem často utíkala z jes­lí. Nesnášela jsem, zeje pevně dáno, kdy se má spát a kdy si máme hrát. Skončilo to nakonec tak, že mě máma z jeslí vza­la a dala na hlídání k jedné paní, která se o mě a ještě další děti starala, než jsem měla jít do školy. Ta stará paní se jme­novala Kirsten, byla přísná a sklerotická a bydlela ve vilové čtvrti, kde ulice nesly jména různých ptáků. Kdo v takové čtvrti bydlí, nemůže jinak než být šťastný. Zamilovaně jsem si
prohlížela ty krásné domy s pečlivě udržovanými předza-hrádkami.
Na první školní den mi máma ušila nádherné modré šaty. Podobaly se šatům, které nosila Laura v Domě na prérii, mém nejoblíbenějším seriálu. Do školy jsem to měla deset minut pěšky, chodívali jsme tam s bratrem a sestrou společ­ně. Hned od začátku jsem ve škole cítila, že jsem jiná než ostatní. Nosila jsem jiné oblečení a byla mnohem přemýšli­vější než ostatní. Neběhala jsem a nehonila se se spolužáky, mnohem radši jsem si spíš někde stranou sedla a četla si knížku.
Číst jsem uměla, ještě než jsem šla do první třídy, a brzy to byl můj největší koníček. Sestra mě často brala s sebou do knihovny a nosily jsme si domů tašky plné knih. Nijak zvlášť jsem se nezajímala o pohádky a komiksy. Mnohem radši jsem měla knížky o zvířatech. Strašně jsem si přála mít psa, a když jsem ho tři roky nato dostala, byla jsem šťastná. Byla to nádherná černá fenka pudla, říkala jsem jí Saša a ona chodila všude za mnou. Když mi bylo sedm, za­čala jsem se učit jezdit na koni a u koní jsem vydržela až do puberty.
Ve škole to nebylo moc dobré, ostatní se mi kvůli nejrůz­nějším věcem smáli a já byla čím dál tím víc uzavřenější. Často jsem cestou ze školy brečela a ve třetí třídě jsem z ní začala utíkat. Matka o mém šikanování často mluvila s uči­teli, ale k ničemu to nebylo. Na rodičovských schůzkách ji nikdo nebral vážně, možná i proto, že byla matka-samoživi-telka.
Je to už více než dvacet let a tehdy se na matky-samoživitel-ky pohlíželo přece jen trochu jinak. Dopadlo to tak, že jsem odmítala jíst, když jsem tam měla jít. Žebronila jsem a prosila
mámu, aby mě odtamtud vzala pryč. Na školním dvoře mě děti znovu a znovu mlátily, a i když moji sourozenci chodili do stejné školy, ne vždy mi mohli přijít na pomoc. Dodnes nevím, co na mně ostatním tolik vadilo. Možná to, že jsem byla chytrá a ještě k tomu hezká. Nebo prostě potřebovali ně­jakého obětního beránka.
Když jsem chodila do třetí třídy, objevil se v životě mé matky Frode. Splnil se mi můj sen bydlet v rodinném domku, a navíc jsem získala tátu, nevlastního otce, který na nás byl milý a měl nás rád. Byl vysoký, vousatý a měl velikánské ruce, do kterých nás chytal a točil s námi vzduchem. To léto jsem byla šťastná. V září jsem měla jít do nové školy, přestěhovali jsme se do domečku, měla jsem nového tatínka a psa. Nikdy nezapomenu na to, jak jsem prvně vešla do svého pokoje. Frode ho s má­mou vymalovali na růžovo, prvně v životě jsem měla vlastní pokoj.
Nová škola bohužel nebyla o moc lepší než ta stará. Ze začátku to bylo prima, rychle jsem si našla nové kamarády, ale za pár měsíců už si ze mě holky zase začaly dělat legraci. Vadilo jim na mně snad úplně všecko. Dennodenně si ze mě utahovaly kvůli všemu, od oblečení až po můj vzhled a způ­sob života. Zpočátku jsem se to snažila před mámou a Fro-dem utajit. Nechtěla jsem jim zase přidělávat problémy a tiše jsem doufala, že to přejde. Brzy to však vyšlo najevo a pak byla každá rada drahá. Máma, teď už s mužem po boku, mě­la větší šanci prorazit a učitelé se skutečně snažili mi po­moct. To platilo ovšem jen v hodinách, jakmile jsme se do­stali na školní dvůr, prožívala jsem den co den muka.
A rozhodně tomu nepomohlo ani to, že jsem v jedenácti jako první ze třídy začala menstruovat. To už jsem pro ně byla doopravdy nechutná a já sama nenáviděla své tělo za to, co mi působí.
Ve volném čase to bylo mnohem lepší než ve škole. Měla jsem několik výborných kamarádek, s kterými jsem trávila veškeré volno. Chodili jsme do klubu jezdit na koních. Směla jsem si půjčovat poníka jménem Speedy, kterého jsem milovala nade všechno na světě. Každý den jsem s ním byla několik hodin, nikdy mě neomrzelo starat se o něj, a když mi to dovolili, pře­spávala jsem u něj na seně. Měla jsem i pár kamarádů, s který­mi jsem se denně vídala, hodně mně pomáhali, když mi zrovna nebylo do smíchu. Nalézala jsem u nich tu sílu, která mně sa­motné občas chyběla, a díky tomu se mi podařilo přežít ty dva
roky na škole ve Fredensborgu.

Dům v Soerupu, který koupili Frode s matkou, ležel mezi poli. Nejkrásnější bylo běhat se Sašou naboso v obilí. Měla jsem ten dům moc ráda, ale bohužel se máma a Frode rozešli, když mi bylo dvanáct. Vyčerpali jeden druhého. Bydlení je stálo hodně peněz, do večera byli v práci a pak ještě dělali na domě. Zapomněli přitom myslet jeden na druhého, a když už bylo jasné, že se rozejdou, zhroutil se mi zas celý svět. Ne že bychom spolu trávili moc času, ale představovali pro mě ten pevný bod, který potřebuje každé dítě. Když Frode odjel se stěhováky, všichni jsme plakali. Viděla jsem ho od té doby je­nom jednou a pořád se mi po něm stýská. Byl na mě hodný, a když se mi zhroutil celý svět, postrádala jsem tu bezpečnou mužskou náruč.
Pak jsme se přestěhovali do Helsinge a já byla šťastná, že se můžu rozloučit se 7. B a pozdravit se s novou třídou.
Když jsem tam měla jít prvně, byla jsem hrozně nervózní. Celé ráno jsem si zkoušela různé šaty, abych vypadala oprav­du dobře. První den proběhl bez problémů a domů jsem se vrátila ve výborné náladě. Máma koupila domek přímo na­proti škole. Chodila jsem tam pak skoro vždycky o velké přestávce se svými dvěma nejlepšími kamarádkami z ved­lejší třídy.

Ve své nové třídě jsem se zase necítila moc dobře a zane­dlouho byla situace stejná jako ve Fredensborgu - neměli mě rádi a já je taky ne. Snažila jsem se na to tolik nemyslet a mís­to toho jsem se zase vrhla na jezdectví spolu s novou kamarád­kou Susanne. Strávily jsme spolu neuvěřitelně mnoho času u koní i doma.
Šikanování ve škole už přerostlo takovou mez, že jsem nebyla schopná přinutit se tam chodit. Snažila jsem se o tom promlu­vit s mámou, ale ona nepochopila, že tentokrát už opravdu dál nemůžu. Proto jsem se rozhodla, že se zabiju. Už jsem nechtě­la být mámě přítěží, a když jsem jednoho únorového večera pozorovala její unavený obličej, v mém rozhodnutí mě to je­nom utvrdilo. Ulevilo by se jí, vždycky jsem byla, jak říkali ostatní, problémové dítě. Dítě, které nikdy nebylo pořádně ve­selé a které často usínalo s pláčem. Teď tomu měl být konec. Druhý den jsem prohledala skříně, abych našla všechny práš­ky, co jsme doma měli.
Roztřásla jsem se po celém těle a cítila jsem tlak v krku. Bylo to půl hodiny poté, co jsem spolykala 23 tablet proti ne­volnosti na cestách. Koukala jsem z okna, konečně skončí ta školní muka.
Pak jsem zřejmě omdlela, protože potom si pamatuji až ob­ličej jednoho ze záchranářů. Můj bratr nečekaně zašel domů na oběd a našel mě na podlaze v obýváku.
Následujících pár dní si pamatuji jenom matně, ležela jsem na intenzivce a moc nezbývalo, abych "zaklepala bač-korama", jak by řekla moje sestra. Ležela jsem na dětském oddělení nemocnice v Hilleroedu. Když se mě ostatní děti ptaly, co mi je, odpovídala jsem, že mám něco se srdcem. Bylo mi trapné, že jsem přežila pokus o sebevraždu. Mohla jsem chodit do nemocniční školy, navštěvovala jsem ji dva měsíce.
Několikrát se mnou mluvil dětský psycholog, ale nikdy jsem neměla pocit, že bychom se dostali někam dál. Hrozně jsem se bála, že bych mohla říct něco, co by mámu mrzelo. Psycholog jí řekl, že by mi prospěla změna prostředí, a najed­nou se začalo mluvit o ostrově Fyn. Než jsem se nadálá, skon­čila jsem na venkovské samotě.
Zní to přímo idylicky, a možná by to i takové bylo, nebýt Jana. Jan byl muž středního věku, s kterým se máma spřátelila. Jelikož Jan po komplikovaném rozvodu také potřeboval na čerstvý vzduch, stěhoval se s námi. Původní dohoda zněla, že budou každý platit část nájmu a zůstanou pouze přáteli, ale zakrátko se Jan do mojí mámy bezhlavě zamiloval a najednou se to celé obrátilo úplně jiným směrem. Jan, který byl mani-odepresivní, upadal do hlubokých depresí a začal se chovat podivně. Otevíral všechny máminy dopisy, odposlouchával te­lefon, a když za mnou přišel na návštěvu můj nový kluk Son-ny, špehoval nás oknem, hlavně když jsme se milovali.
Denně jsem si na něj mámě stěžovala, a když už to bylo opravdu neúnosné, našla mu máma domek pět kilometrů od nás
Jeho duševní stav se však stěhováním nezlepšil a zane­dlouho ležel každý večer s dalekohledem před naším domem. Jednoho zimního večera, když se bavil tím, že nám ve tmě bušil na všechna okna, jsem toho měla už zrovna dost. Když máma přišla z práce, oznámila jsem jí, že se chci odstěhovat. Prostě jsem měla strach, co všechno by ho ještě mohlo na­padnout. Rozhodla jsem se, že půjdu někam jako au pair, protože to byla jediná možnost, jak se dostat pryč z domu. Z novin jsem se dozvěděla, že takhle mladé lidi, bylo mi pat­náct, berou jedině na Islandu. Samozřejmě, že bych se vyda­la mnohem radši do Ameriky, ale tam se mohlo až od šest­nácti.
Můj pobyt na Islandu byla dost krátká a smutná záležitost. Ro­dina, do které jsem se dostala, ode mě očekávala něco jiného a stejně tak já od nich. Doufala jsem, že mě budou brát jako člena rodiny, místo toho jsem večeřela sama v kuchyni. Děti mi nerozuměly ani slovo a já jim taky ne. Vlastně jsem na děti nikdy moc nebyla, ale vzhledem k tomu, že to byla jediná možnost, jak se dostat z domu, chtěla jsem to zkusit. Po šesti týdnech jsme toho ale měli všichni už dost a naše cesty se mu­sely rozejít.

Nebyla jsem na sebe nijak hrdá, když jsem přistála na letišti v Kastrupu a objímala se s matkou deset měsíců před plánovaným návratem. Ale byla jsem ráda, zeji zase vidím. Co mi naopak všechnu radost kazilo, byl Janův nový koní­ček. Každý večer mi kradl mého milovaného psa a pouštěl ho k nám domů zas až ráno. Byla jsem z toho velice nešťast­ná, ale nemohla jsem Sašu zavírat vevnitř. Později jsem pře­mýšlela, proč jsem prostě nešla na zahradu s ní, když jsem ji pouštěla vy věnčit, ale pravda byla taková, že jsem se ho
bála. Asi bych mohla poprosit mámu, aby šla se mnou, ale bála jsem se i kvůli ní. Jeho soused za námi několikrát při­šel s historkami o tom, jak Jan pobíhá po půlnoci sem a tam po zahradě, ale nemohli jsme mu v tom nijak zabránit. Po­licie nemůže zasáhnout, dokud nedojde k fyzickému napa­dení.
Už jsem to doma nemohla vydržet, unavovalo mě žít neustá­le ve strachu. V hloubi duše jsem byla také naštvaná na mámu, že nás znovu dostala do nemožné situace. Strašně mě popou­zelo, že měla pro Janovy duševní stavy vždycky velké pocho­pení, zvláště když to bylo na úkor mě. Občas jsme se hrozně pohádaly, vždycky to však skončilo tím, že jsem měla špatné svědomí kvůli tomu, že jsem ji urazila. Máma se nikdy netaji­la tím, že měla hrozné dětství, a já i moji sourozenci jsme ji proto nechtěli trápit. Vytrpěla si toho už dost, a když jsem jí občas odmlouvala, neskrývala, jak moc ji to zraňuje. Často jsem si svoje názory nechala radši pro sebe, protože jsem ne­chtěl a, aby byla smutná.
Jespera jsem potkala jednoho srpnového večera na diskotéce Chess ve Svendborgu. Přemluvila jsem svoji kamarádku, aby šla se mnou. Všimla jsem si ho, hned jak vešel do dveří, v le-viskách a přiléhavém tričku mu to moc slušelo. Když mě poz­ději večer vyzval k tanci, točila se mi štěstím hlava. Panečku, zamiloval se do mě takový fešák, hlasitě jsem se smála jeho vtipům a on mi říkal, jak jsem krásná. Pár měsíců předtím jsem získala titul Miss Dánsko, což jeho zájem o mě určitě nezmen­šovalo. Samozřejmě že jsme skončili u něj doma v posteli a já byla šťastná. Začali jsme spolu chodit.

Zavolala jsem mámě a sdělila jí tu špatnou zprávu, že mě pře­sunou na jednolůžkový pokoj s celodenním dozorem. I tento­krát mi slíbila, že s doktory promluví, ale obě dvě jsme věděly, že to nebude nic platné.
Probrečela jsem celé dopoledne s hlavou pod dekou. Teď už si můžu rovnou lehnout a umřít, pod dohledem se mi můj plán ni­kdy nemůže zdařit. Možná se mi ještě povede brát si projímadlo, aniž by si toho všimli, ale co až mi dojde? Návštěvy budou taky kontrolovat, takže Jesper už mi žádné další nebude moct přinést. Sestřičky také uslyší, co říkám, až budu s někým mluvit po tele­fonu, i když i volání mi omezili, jen dva telefonáty za den.
Jejich systém trestů jsem prostě nedokázala pochopit a ne­chápu ho dodnes. Zacházeli se mnou jako se zločincem, který nejen že stojí společnost spoustu peněz, ale navíc překáží. By­lo jasné, že mě mají plné zuby, a čím více se ode mě odvraceli, tím nešťastnější jsem byla. Hluboko v duši jsem si přála, aby mi pomohli, ale oni se se mnou bavili jen o kalorických tabul­kách, a to mi tedy rozhodně nijak nepomáhalo.
Jednolůžák byl podobný pokojům, na kterých jsem ležela předtím. Rozdíl byl jenom v tom, že tady jsem byla pouze já a sestřička, která na mě dohlížela celý den. Nebyla jsem sama ani na vteřinu. Když jsem potřebovala na záchod, přinesli mi nočník a často ani nezavřeli dveře na chodbu. Chodili tam pa­cienti a příbuzní a mě to velice ponižovalo, že musím vykoná­vat potřebu takhle. Častokrát to trvalo dlouhé hodiny, než jsem
si ulevila, protože žaludek už byl zvyklý na projímadlo. A když jsem musela snížit jeho spotřebu, protože mi už docházelo, bylo to ještě těžší. Měla jsem ze zácpy bolestivé křeče v břiše, ale marně jsem od nich chtěla klystýr, nic mi nedali. Mohla jsem si za to sama, že jsem nemohla normálně na záchod.
Já, která jsem se odjakživa denně koupala, jsem se teď koupat nesměla. Místo toho mě otírali mokrým hadrem a vlasy mi my­li jeďnou za týďen v posteli. Doďnes jsem nepochopila, čemu by asi tak vaďilo, kďyby mi ďovolili jít se umýt. Nevím, jestli se báli, že se oběsím na haďici od sprchy nebo že dostanu infarkt. Vím jen, že už jsem si nemohla dělat nárok absolutně na nic.
Sestřičky se u mě střídaly ve třech směnách a jeďna byla mi­lejší než ďruhá. Měla jsem je ďocela ráďa, nemohly za to, že jsem tam musela ležet. Takže jsme si spolu většinou povíďaly, pokuď jsem ovšem neměla špatnou nálaďu, to jsem potom vy-ďržela mlčet i několik ďní, což jim bylo velice nepříjemné.
Leslie přicházel kažďý ďen a já se na něj vžďycky těšila. Přestože jsem ho občas nenáviďěla, zároveň jsem ho i milova­la. Byl na mě vžďycky hodný, i když jsem zdaleka nesplňovala jeho přeďstavy. Když šel domů, často se u mě zastavil, aby mi řekl pár povzbudivých slov, a já mu za to byla vděčná. Věděla jsem, že na mě hoďně myslí a přemítá, jak ďlouho to vyďržím. Jestli mě stihnou zachránit přeď anorektickou smrtí, nebo jest­li už je pozďě. Vyprávěl mi potom, že si myslel, že nepřežiju, ale naštěstí se mýlil.
Hoďně času jsem strávila přemýšlením o tom, co buďu ďělat, jestli se jeďnou ďostanu z nemocnice. Už ďříve jsem si pohrá­vala s myšlenkou, že bych Šla na ekonomku. Šlo jenom o to,
jak to zařídit, vždyť jsem byla zavřená v nemocnici a vypadalo to, že mě s největší pravděpodobností nepustí domů do Vánoc. Probírala jsem to hodně s mámou a ona se pokusila promluvit s Lesliem, jestli by bylo možné, abych dělala školu a byla při­tom dál v nemocnici. Od začátku byl proti tomu, byl přesvěd­čený, že na to ještě zdaleka nejsem dost zdravá. Ve skutečnosti pochyboval i o tom, jestli bych vůbec přežila jenom cestu po schodech dolů do haly.
Časem jsem tak zeslábla, že jsem často málem omdlela, když jsem měla udělat dva kroky k nočníku. Vlasy mi proříd­ly, leckdy mi vypadávaly celé velké chomáče, když jsem šije česala. Nehty jsem měla pořád promodralé a ta lehounká péřo­vá deka, kterou mě přikryli při příjmu, mi teď ztěžkla. Neustá­le mě bolely kyčle, protože mezivrstva tuku byla pryč, takže se klouby dřely přímo o sebe.
Dovolili mi jen dvě návštěvy za den a jenom pod kontrolou. Máma za mnou chodila každý den a Jesper několikrát za tý­den. Starší sestra mě navštěvovala jednou týdně a většinou se zdrzela několik hodin. Jednou přišla uprostřed oběda, byla jsem jako smyslů zbavená, protože už jsem neměla žádné pro­jímadlo, a tak jsem odmítala cokoliv sníst. Bente, která měla dozor, mi přinesla tác s obědem, ale já ho nechtěla. Odjakživa jsem nesnášela krabí karbanátky a teď na mě z talíře civěly dva obrovitánské kusy a vařená zelenina. Bente se mě marně snažila přemluvit a moje sestra to sledovala s otevřenou pu­sou. Zavolali Leslieho a já se rozbrečela.
"Nesnáším krabí karbanátky, že jo, Lindo?" vzlykala jsem. Přikývla, a tak tác odnesli, ale přinesli místo něj jiný.
Ležela na něm obrovská selská omeleta se špekem. Můj ti­chý pláč se změnil v hlasitý nářek, prostě jsem to nemohla sníst. Hlas v mé hlavě mi nařizoval, že nesmím, protože pak

by se stalo něco hrozného. Těkala jsem očima po pokoji od sestry na Leslieho a zpátky na Bente. Odhodlaně jsem vzala tác a mrštila jím o zem. Přistál uprostřed pokoje a já se nená­vistně podívala na Bente.
"Já to žrát nebudu," ječela jsem. Nikdo nic neříkal, a já byla zaskočená. Zaskočila mě jejich i moje vlastní reakce. Leslie vypochodoval z pokoje a Bente sbírala naštvaně jídlo. Moje sestra plakala a já si přetáhla deku přes hlavu.
Později toho dne mi Leslie pěkně vynadal, ale mně to bylo jed­no. Vyvlékla jsem se z oběda a to bylo nejdůležitější. Bylo mi ovšem jasné, že tuhle scénu nemůžu opakovat. Měla jsem čím dál častěji horší náladu a většinu času jsem byla schovaná pod peřinou. Když mi přinesli jídlo, sice jsem se snažila něco sníst, ale často ho museli zase nedotčené odnést a byli naštvaní.
Pochopila jsem, že to brzo budu muset vzdát, už jsem nemě­la sílu. Vážila jsem tehdy 34 kilo a stále častěji padala slova o umělé výživě. Představa, že by mně měli zavést do nosu ha­dičku, mi byla tak vzdálená, že mi připadalo, že mluví úplně o někom jiném. Nikdy si žádnou sondu do nosu dát nenechám, to byl pro mě fakt. Nenáviděla jsem hadičky víc než myšlenku na smrt. Prostě jsem nevěřila tomu, že bych mohla umřít na to, že vážím 34 kilo. Měla jsem sice hodně nízký tlak, ale neděla­la jsem si s tím starost. Jediné, co mě znepokojovalo, bylo, že jsem se cítila mnohem víc nemocná, než když jsem nastoupila do nemocnice.
"Marie, nemohla bys prosím zase začít jíst?" Máma na mě koukala očima plnýma slz. Odvrátila jsem se a zavrtěla mlčky hlavou.
"Já nemůžu, mami."
"Když nezačneš jíst, budou ti muset dát sondu," pokračova­la dál v slzách. Její křehká ruka se dotýkala mojí. Taky zhubla a na očích jí byla vidět únava. Snad by to bylo pro všechny mnohem lepší, kdybych rychle umřela. Nikoho už by neotra­vovala moje podivná nemoc a já bych se už nemučila snahou splnit pokyny hlasu uvnitř mé hlavy, kvůli kterému stejně dří­ve či později umřu. Už jsem nedokázala ty dva hlasy v sobě rozlišit, skoro mi splývaly a ten silnější vítězil. Ať jsem byla sebevíc unavená a blízká tomu se vzdát, přece jsem ho nako­nec poslechl Nenáviděla jsem ho, protože mi udělal ze živo­ta peklo, a nenáviděla jsem samu sebe za to, že jsem mu to dovolila.
V noci jsem většinou ležela na zádech, zírala do stropu a počítala prasklinky, bylo jich přesně 723. Jak jsem na ty hloupé malé prasklinky upírala oči, vždycky mě rozbolela hla­va, ale nutila jsem se do toho. Nikdy se mi nechtělo povídat si s nočními sestrami, které zpravidla podřimovaly nebo luštily křížovky. Byla to pro ně nuda a nesnažily se to skrýt. Často to byly mladé sestřičky ze zdravotní školy, kterým při pohledu na mě dost zatrnulo. Když jsem si lehla na peřinu a cvičila, cítila jsem jejich znechucení."Leslie, chci domů." Bylo to ve čtvrtek ráno a Leslie při své běžné denní vizitě právě dorazil ke mně.
"Marie, to bych si nemohl vzít na svědomí, pustit tě teď domů."
"Slibuju, že nezhubnu, potřebuju se dostat na víkend domů k mámě. Přece se o mě postará," pokračovala jsem a upírala na něj svůj prosebný pohled.
"Nijak mě to netěší, Marie, a moc by mě zklamalo, kdyby ses vrátila z víkendu ještě hubenější."
"Nezklamu Vás!" radovala jsem se a objímala ho.
"Dobře, zítra můžeš jet domů a vrátíš se v pondělí. Zařídím, aby za tebou chodila třikrát denně sestřička, změří ti tlak a zvá­ží tě."
"Jasně," smála jsem se na něj a poprvé po několika týdnech jsem měla celý den výbornou náladu. Pořád jsem něco vyprá­věla sestřičkám a ty na mě jenom podezřívavě koukaly. Co se to stalo, že ta uzavřená pacientka najednou překypuje humo­rem a povídá jeden vtip za druhým. Když se to dozvěděla má­ma, byla nadšená, že konečně pojedu domů, a já jsem svato-svatě slíbila, že sním všechno, co mi uvaří.
"Chci, abys věděla, že jestli zhubneš, tak ti příští týden zavedeme sondu," to byla Leslieho poslední slova, než se se mnou rozloučil. Sanitka měla přijet v jedenáct, ale já byla nachystaná už v osm. Tašku jsem měla zabalenou a u příle­žitosti významného dne mi umyli vlasy. Podali mi i kosmetickou taštičku, která ležela zahrabaná hluboko ve skříni, a já se dlouho a pečlivě líčila. S vlasy staženými do ohonu a křiklavě červenými rty jsem vůbec nevypadala špatně. Za­mávala jsem z vozíčku sestřičce Birthe a vzala mámu za ru­ku. Konečně se po sedmi týdnech v nemocnici dostanu zase domů.
"Ne, to jíst nebudu!" Odešla jsem z kuchyně do svého pokoje. Rozhádaly jsme se, protože máma použila při smažení masa máslo. Nejdřív mi slíbila, že ho tam nedá, ale když si myslela, že jsem v koupelně, dala ho tam pěkný kus. Měla jsem na ni vztek, protože porušila naši dohodu.
"Marie, pojď ven," prosila mě a lomcovala klikou.
"Trhni si nohou," křičela jsem a přetáhla si deku přes hlavu. Ten plánovaný krásný víkend se rozplynul v samých hádkách. Nedokázala jsem samozřejmě dodržet svůj slib, že sním, co mi navaří, a máma měla zlost.
"Řeknu to sestřičce," zkoušela to.
"No a co!" odmlouvala jsem znovu.
"A příští týden ti dají hadičku." Tohle bylo přesně mířené a ona věděla, že mě to zasáhne. Šla jsem otevřít dveře.
"Mami, já nemůžu," brečela jsem.
"Ale jo, co kdybys zkusila sníst aspoň trošku." Donesla mi do jídelny polštářek z gauče, dobře se mi sedělo a podařilo se mi sníst půlku karbanátku. Byla jsem na sebe pyšná a máma na mě taky. Máma měla tak dobrou náladu, že jí vůbec nepři­šlo podezřelé, když jsem se zeptala, jestli nezajdeme do Spáru nakoupit.
Zjistila jsem, že tam prodávají i pár léků včetně projímadel,
a teď už jsem potřebovala jenom nějak chytře vymyslet, jak si je koupit.
"Zajdu na chvíli támhle k východu, potřebuju se nadých­nout čerstvého vzduchu," přemlouvala jsem matku. Bylo na ní vidět, jak se nemůže rozhodnout. Má říct ne a riskovat, že zni­čí tu příjemnou atmosféru, nebo říct ano a dovolit mi jít někam sama, tedy přesně to, co jí doktoři přísně zakázali?
"Můžeme jít pomalu, a kdyby ti bylo špatně, tak zastaví­me."
"Tak jo," odpověděla jsem a zapnula si bundu. Máma klo-pýtala za mnou a několikrát mě prosila, abych nešla tak rych­le. Snažila jsem seji povzbudit k vyprávění o jejím mládí, aby si nevšimla, že pomalu zase zrychluji.
Procházela jsem mezi regály a hltala jídlo očima. Všechno to vypadalo tak chutně, až se mi sbíhaly sliny. Nemohla jsem se rozhodnout, co bychom si měly koupit k večeři. Nakonec jsem souhlasila s tím, že si dáme květák a kraby. Máma by radši viděla, kdybych si vybrala vepřové, ale trvala jsem na svém.
"Je snad lepší, když budu jíst málo než nic," pohrozila jsem a ona se podvolila.
"Jdu ven, koupím nám tikety na lotto," volala jsem za ní, když jsem viděla, že je na cestě k mrazáku na druhém konci obchodu. Otočila se na mě ustaraně, ale já jí poslala ten nej­sladší úsměv a pospíchala do trafiky. Kruci, hned jsem vidě­la, zeje tam dlouhá fronta. Čekalo tam pět lidí v šusťákových bundách a kalhotách, v ruce připravenou dvacku na tiket. Polil mě pot, když jsem zahlédla mámu, jak se blíží k po­kladnám.
"Mami, mám ještě hroznou chuť na citrónovou zmrzlinu," zavolala jsem na ni přes hlavu malého kluka, který se na mě
udiveně otočil. Viděla jsem, jak máma obrací vozík, a vypočí­tala si, že jí to bude trvat tak dvě minuty, než zmrzlinu najde. To je málo na to, aby mladá prodavačka mezitím otevřela skříňku s léky a já stihla ještě zaplatit.
"Nepustili byste mě, prosím, dopředu?" obracela jsem se na zákazníky přede mnou. Kysele přikyvovali a já je odměňovala sladkým úsměvem. Hnusný kyselý šusťáky, říkala jsem si v du­chu. Panebože, jak jsou všichni stejně nudní a šediví. Konečně se mi podařilo procpat se k pultu.
"Čtyři balení projímadla a dvoje lotto."
"Cože?" dívka na mě hloupě civěla. Zopakovala jsem jí, co chci, a proklínala v duchu její mizernou inteligenci.
"Tak koukej už sakra otevřít tu pitomou skříň," ulevovala jsem si pro sebe a pošilhávala po mámě, která už ukládala do tašky poslední zboží.
"Mám jenom tři balení, ale můžu se podívat vzadu."
"Ne, to je jedno, kolik platím?" řekla jsem podrážděně.
"128 korun." Hodila jsem jí peníze na pult a běžela k mámě s projímadlem v kapse.
"Tak, na oba určitě vyhrajem," smála jsem se. Vzala jsem jednu tašku a podařilo se mi ji dotáhnout až ven ke kolu, které vzala máma s sebou, kdyby mě chůze příliš unavovala. Celou cestu domů jsem si zpívala, teď jsem měla dost tabletek na dva týdny.

Víkend utekl hrozně rychle, a když pro mě v pondělí ráno při­jela sanitka, bylo mi do pláče. Zrovna když nám spolu začalo být tak dobře. Po návratu na oddělení zase vytáhli váhu. Než si pro mě saniťáci přijeli, vypila jsem půl litru vody a snědla půl­ku housky. Na váze se ale ukázalo 33,8 kilo. Zatraceně, teď se rozpoutá peklo. Sestřička mlčela a beze slova odešla. Mladá medická, která mě hlídala, zírala s vyvalenýma očima na moje vyhublé tělo.
"Co koukáte?" zavrčela jsem, posadila se na posteli a vytáh­la si časopis. Napjatě jsem sledovala dveře, a taky že neuběhlo ani deset minut, a vpochodoval dovnitř Leslie.
"Nedodržela jsi naši dohodu, Marie." Pořádně se zlobil a mně bylo jasné, že bude lepší ho moc nedráždit.
"Nechápu to, jedla jsem poslušně celý víkend, Leslie, ze­ptejte se mamky!"
"Kašlu na to, nesnědlas, cos měla, a víš dobře, co bude ná­sledovat."
"Prosím, ne," žebronila jsem a zahlédla, jak se služba ušklíb­la. Konečně tu drzou pacientku náležitě usadil. Hodila jsem po ní zlým pohledem.
Leslie beze slova opustil místnost a já byla na pokraji zou­falství. Jde pro sondu? Sedla jsem si dozadu na postel, abych lépe viděla na chodbu. Divoce se dohadoval s Birthe, bylo mi jasné, že se baví o mně. Birthe šla ke dveřím a zavřela je.
"Otevřete ty dveře," prosila jsem.

"Ne, když sestřička zavře dveře, tak je to proto, že mají být zavřené," odvětila služba kousavě.
"Jděte do háje," opáčila jsem a lehla si. Co je tohle jenom za místo? Nesmím kouřit, koupat se, chodit sama na záchod, tele­fonovat, mít víc než dvě návštěvy denně, a teď se budu navíc dohadovat s jednou protivnou sestřičkou za druhou. To i kdy­bych někoho zabila, měla bych lepší podmínky, vzteky to ve mně jen vřelo.
Kvečeru přišel Jesper a já ho seznámila se situací. Rozhodli se, že mi hadičku do nosu zavedou v pátek.
"Proč prostě něco nesníš?" zeptal se. Udiveně jsem se na něj podívala. Gopak vůbec nic nechápe? Kdybych mohla, tak už bych přece dávno jedla. Jenom jsem zavrtěla hlavou. Měla jsem chuť promluvit si s ním o tom, co bude, ale to prostě ne­šlo, protože jsme měli za zády službu, která poslouchala každé naše slovo.
Zašeptala jsem mu do ucha, že ho miluju, a on mě za to ob­jal. Ve skutečnosti už jsem ho nemilovala, ale potřebovala jsem ho aspoň jako oporu, i když za moc nestála. Jesper nepocho­pil, jak se věci mají, a toužil jedině po tom, aby všechno bylo zase jako dřív. Abychom zas chodili o víkendu s jeho rodiči na fotbal a scházeli se s přáteli a známými na oběd.
Byl fakt hezký. Vypadal nádherně, jak tam tak stál v těsných leviskách, košili s krátkými rukávy frajersky zastrčenou do kalhot. Bodl mě u srdce osten žárlivosti, když jsem si předsta­vila, jak stojí sám v obchodě s oblečením a kolem něj hezké holky, které by daly všechno za to, aby si s nimi něco začal. Předtím jsem nikdy nežárlila, jenže předtím jsem se taky ne­musela bát, že by se vynořila nějaká ze zálohy a ukradla mi ho. Dříve jsem přece byla nejkrásnější holka ze všech, co znal,
a byl do mě blázen. Teď bylo vidět, že mu připadám ošklivá, a tak to byla prostě úplně jiná situace.
Jak se blížil pátek, měla jsem čím dál tím horší náladu. Bála jsem se sondy víc než čehokoliv jiného. Ani vědomí, že mám projímadlo, mě nedokázalo rozveselit. Potřebovala jsem odtamtud pryč, otázka byla jenom jak. Řešení se obje­vilo ve čtvrtek. Teď už jsem byla naštvaná pořád a při vizitě jsem si stěžovala na to, jak je Leslie neschopný. Jak mi asi vysvětlí, že jsem zhubla, poté co mě dostal do péče? Spolé­hala jsem se, že mi dokáže pomoct, ale všechno je teď ještě mnohem horší. Pěkně se potil! Za chvíli už byla háďka v pl­ném prouďu.
"Chci, abyste mě propustili," řvala jsem na něj vztekle.
"Jen přes mou mrtvolu," řval zas on na mě a zmizel za ďveř-mi. Zvonila jsem na sestřičku a zanedlouho se ve dveřích ob­jevila Birthe.
"Co chceš?"
"Chci, abyste mě už sakra propustili," křičela jsem.
"Uklidni se, Marie," zkoušela to Birthe po ďobrém a šla ke mně.
"Ne, už nechci," pokračovala jsem, "už tu nechci ďál ležet, nevěřím, že mi dokážete pomoct." Zatvrzele jsem na ni zírala a něco v mé tváři jí muselo říct, že mě to jen tak nepřejde. Odešla z pokoje a vrátila se s Lesliem.
"Marie, vždyť sama sebe nezvládáš."
"Ale zvládám. Vy mě tu dusíte, copak to nechápete?" Hlas už jsem měla klidný, cítila jsem, že mi mizí i horkost z obliče­je. Už jsem se rozhodla a teď na tom budu trvat. Chtěla jsem domů, pryč od nich ode všech, domů, kde mě čeká nějaká bu­doucnost.
Když Leslie viděl, že jsem pevně rozhodnutá, šel do kance­láře a zavolal primáře. Do deseti minut byl u nás.
"Marie, myslím, že by sis to měla opravdu dobře rozmyslet, než od nás odejdeš. Tady jsme schopní ti pomoct."
"Pomoct, tak proč jste to ještě neudělali?" tázavě jsem se na něj podívala.
"Marie, nevím, jak se ti to povedlo, ale zhubla jsi, i když jsi jedla. Buď rozumná a pak se nám jistě podaří tě uzdravit. Jest­li chceš jít domů kvůli té sondě, tak to můžeme odsunout na příští týden."

"To by ničemu nepomohlo -jste hodný, ale já teď chci pro­stě domů." Kývl na Leslieho a odešel.
Málem se mi zastavilo srdce. Dovolí mi snad skutečně jít domů, ale co bude pak? Budu schopná jíst, nebo budu takhle pokračovat dál, dokud neumřu? Byla jsem úplně bez sebe a nakonec jsem si řekla, že přece jen zůstanu, pokud mi slíbí, že nebudou žádné hadičky. "Ne, Marie," slyšela jsem svůj vnitřní hlas, "vypadni odtud pryč, dokuď můžeš." Nahnula jsem se nebezpečně daleko přes okraj postele a Gitte, která měla službu u mě na pokoji, mě chytla za ruku.
"Seď klidně."

"Mlčte." V očích jsem měla vztek. Copak nepochopila, že jsem se právě rozhodla jít domů a že její řeči pro mě nemají žádný význam? Nikdo už mi nebude říkat, co smím a co ne­smím, například že si nesmím rvát chomáče vlasů, což jsem si poslední dobou dělávala často.
Kdysi jsem měla husté a zářivé vlasy, teď byly prořídlé a bez lesku. Slyšela jsem, jak si sestřičky vyprávěly o jiné anorektič-ce, která do sebe řezala nožem. Zďálo se mi to docela nechut­né, ale zároveň mě to fascinovalo. Ona byla opravdová anorek-tička, zatímco já jsem byla slaboch. Přečetla jsem si v knížkách,
že u anorektiček není neobvyklé, aby si braly až 120 tablet projímadla za den, a já se zatím dostala na dvanáct. Ráda bych jich brala víc, ale nemohla jsem vydržet ty křeče v břiše. Kaž­dé ráno, když pominul účinek večerní dávky, jsem měla pocit, jako by mi někdo trhal vnitřnosti na tisíc kousků.
Hrozně jsem obdivovala Tarokhelle - dívku, která nakonec zemřela. Ta v sobě měla sílu, vážila jen 27 kilo, a mně dělalo problémy uďržet si váhu poď 33,8 kilo. Ale teď buďe s tou sla­bou Marií konec, povídal můj vnitřní hlas, vytrhla jsem si dal­ší chomáč vlasů a znovu stočila pohled ke ďveřím.
Co tam teď asi ďělají? Přece nemohou jenom tak odejít a už se nevrátit? Pokusila jsem se slézt z postele, ale Gitte mě blesko­vým chvatem zarazila. Na chvíli mě napadlo, že bych ji mohla kousnout, ale stejně bych nestihla utéct. Vzpomněla jsem si na 60 tablet projímadla schovaných v šuplíku a rozmyslela si to. Bylo mi jasné, že kdyby se stal zázrak a dovolili mi jít domů, nedostanu se do lékárny dříve než za pár dnů. Máma by mě nenechala samotnou ani dvě minuty, ale brzy by stejně musela jít do práce a pak bych si mohla koupit tolik projímadla, kolik bych chtěla. Pomyšlení na všechno to jídlo, co bych si mohla dopřát, kdybych měla dost projímaďla, mě úplně rozjařilo. A zaneďlouho bych určitě mohla i zvracet. "Ale musíš se hez­ky chovat, Marie," nabádal mě můj vnitřní hlas, "jinak tě má­ma pošle zpátky do nemocnice."
"Rozhodli jsme se, že tě necháme odejít, ale buď si věďoma toho, zeje to proti naší vůli."
Slova zůstala viset ve vzduchu. Nechají mě odejít? Zblázni­li se snad, nemůžou mě přece jen tak nechat odejít, copak jim nedochází, že já nikdy jíst nezačnu? Roztřásly se mi ruce, oči­ma jsem těkala z jednoho na druhého.
"Tak se koukej zvednout, Marie," poháněl mě hlas a já slez­la z postele. Všichni se na mě zle koukali a čekali, že teď mě ta zlost přejde, ale já si místo toho začala balit věci.
"Víš, že tě tu můžeme zadržet proti tvé vůli," Lesliemu se chvěly koutky úst a v očích měl slzy.
"To byste přece neudělal!" rozplakala jsem se a on tiše za­vrtěl hlavou. Vzala jsem si sáček s tabletami a kosmetickou taštičku a šla ke dveřím.
"Marie, zůstaň tady," prosil mě Leslie. "Já nemůžu," odpověděla jsem.
Kde je máma? Nikdo jí nezavolal? Zmateně jsem se rozhlí­žela kolem a tiskla k sobě sáček s projímadlem. Seděla ve spo­lečenské místnosti a slzy sejí po tváři jen řinuly k velké potěše pacientů, co tam zrovna byli. Konečně se dělo něco dramatic­kého na tomhle příšerně nudném oddělení, naplněném po okraj staroušky, co čekali na místo v domově důchodců. Vrhla jsem se jí kolem krku a její slzy mi úplně zmáčely ty
moje řídké vlasy.
"Marie, už za tebe nemůžu nést zodpovědnost!" S pláčem jsem přikývla. Jak to jenom mohlo dojít takhle daleko, ztěžka jsem polkla a donutila se k úsměvu. Teď musím být silná, pro­tože máma už dál nemůže. Pokud nechci riskovat, že půjde na oddělení a požádá, aby mě přes můj odpor zadrželi v nemoc­nici, tak se musím dát do kupy.
"Neboj, půjde to, mami." S úsměvem jsem se jí dívala do
ubrečené tváře.
Jak jsem se nenáviděla za to, že jsem jí způsobila takovou
bolest.
"Slibuju, že zase začnu jíst." Nedůvěřivě se na mě obrátila, ale můj odhodlaný tón ji zřejmě přesvědčil, neboť vstala a vza­la mou křehkou ruku do svojí. Leslie vrtěl hlavou a Gitte plakala, to bylo to poslední, co jsem zahlédla, než se za námi za­vřely dveře.
Zadívala jsem se na mámu, která si beze slova zapálila ciga­retu.
"Mohla bych si taky vzít?" Mlčky mi podala balíček - vděč­ností bych brečela.
Panebože, jak mi cigarety chyběly! Takhle už to všechno bude dobré. Šly jsme na autobus a jely domů. Leslie doporu­čoval mámě, abychom jely taxíkem, ale nikdy jsme neměly peněz nazbyt, a tak jsme i teď jely linkou číslo 61

"Co si koupíme k večeři?" Poznala jsem jí na hlase, že se snaží, aby to znělo jako ta nejpřirozenější věc na světě. To mu­sí hned začít mluvit o jídle? To bych snad radši na místě umře­la, než muset odpovídat na otázky, co si dám k jídlu.
"Rozhodni to ty, mami." Bylo na ní znát, že jí mozek pracu­je na plné obrátky - bude teď všechno zase v pořádku?
"Tohle jíst nebudu!" Odstrčila jsem talíř a vstala znechuce­ně od stolu. Uzavřely jsme dohodu, že za žádných okolností nebude používat při smažení tuk, a teď jsem zjistila, že karba­nátky polila rozpuštěným margarínem.

"Já se z toho zblázním, jsi tak neuvěřitelně ubohá." Práskla
jsem za sebou dveřmi.
"Pojď zpátky!" Hlas měla pohnutý. Za chvíli se rozbrečí a já se pak budu muset omluvit, aby na mě zase nebyla naštvaná několik dní. Nejhorší na tom bylo, že se mnou nemluvila. Ne­snášela jsem mlčení a z ticha na mě šla panika. Přitiskla jsem ucho ke stěně a uslyšela její pláč, přesně jak jsem čekala. Ach ne, teď se budu muset vrátit a nacpat do sebe půlku karbanát­ku. Naštěstí mám ve skříni schovaných ještě dost tabletek.
"Promiň, mami." Dívala se na mě zle.
"Už mám toho trápení s tebou dost." Tak tohle sedlo a ona

si toho byla vědoma! Měla jsem jenom ji a toho, že by mě opustila, jsem se bála víc než čehokoliv jiného. Padla jsem vedle ní na kolena a položila jí hlavu do klína. Myšlenky mi divoce vířily hlavou. Bylo jasné, že něco musím udělat, abych ji obměkčila.
"Co kdybych uvařila kafe a rozpekla pár housek?" Usmála jsem se na ni a dala jí pusu na ruku.
"Tak dobře." Vstala a začala uklízet ze stolu. Ulevilo se mi, pokud se dokážu chovat mile po zbytek večera, tak se nena­štve. V televizi dávali starý western, a i když jsem černobílé filmy neměla nikdy ráda, donutila jsem se na něj koukat, aby měla máma radost. Moc sejí líbilo, když jsem jí dala hlavu do klína a ona mě mohla hladit po vlasech. Myslím, zejí to připo­mínalo časy, kdy jsem byla malá."Začnu chodit na ekonomku." Bylo to jednou v sobotu pár týdnů poté, co jsem sama sebe propustila z nemocnice, seděly jsme s mámou nad svojí obvyklou kávou a cigaretou a četly noviny.
"Ještě ne, nejsi na to dost zdravá."
"Copak jsem nepřibrala?" Pyšně jsem na ni hleděla. Ráno jsem měla na váze 34,5 kilo. Nemohla tušit, že si úplně dole ve skříni pod oblečením schovávám velké láhve od coly naplněné vodou, zakázala jsem jí totiž chodit do mého pokoje. Řekla jsem jí, že potřebuju trochu soukromí po těch hnusných měsí­cích v nemocnici, a ona mě chápala.
"Zvládla bych to, mami, prospělo by mi soustředit se na něco jiného než na jídlo."
"Opravdu nevím, Marie. Leslie zdůrazňoval, že v tomhle stavu by ses měla vyhýbat jakékoliv fyzické námaze."
"No jo, ale podle něj už bych dávno měla být mrtvá. Tvrdil, že jenom sejít dolů do haly by byla moje smrt - vzpomínáš si, mami?"
"Jo, a pak jsme prostě sedly na autobus a jely domů." Spo­lečně jsme se tomu sarkastickému vtipu zasmály, takový druh humoru byl pro naši rodinu vždycky typický.
"A to by ses nastěhovala zpátky k Jesperovi?" Vyčkávavě tam seděla se zapalovačem na půl cesty k sedmé cigaretě dne.
"To nevím, mami," podrážděně jsem se k ní otočila.
"To bys ale asi musela, kdybys měla chodit do školy ve

Svendborgu." Dotklo se mě, že tak rychle došla k závěru, že se prostě přestěhuju do Svendborgu. Vždyť jsem si ani nebyla jis­tá, jestli se mi chce bydlet zase s Jesperem. Ale pokud by to jinak nešlo, tak s ním bydlet budu. Bylo by to koneckonců i mnohem jednodušší, kdybych bydlela s ním, protože u něj bych mohla zvracet a polykat tabletky projímadla do aleluja. V duchu jsem se zasmála, proč mě to nenapadlo dřív?
Zavolala jsem Jesperovi a řekla mu, že bych se k němu chtěla zase nastěhovat. Mlčení na druhé straně drátu mě bodalo u srdce.
"A nebylo by lepší, kdybys zůstala u matky?" Znělo to jako prosba a mně z toho bylo špatně.
"Ne, strašně se mi po tobě stýská a máma si taky myslí, že to bude fajn." Kousala jsem se do rtů, abych potlačila zlost. Samozřejmě, že nechce mít doma takovou ohyzdu, ale já ne­chtěla za žádnou cenu zůstat u matky, jakmile jednou prohlá­sila, že bych se měla odstěhovat. Byla jsem rozhodnutá přestě­hovat se k Jesperovi ať chce, nebo ne.
"Ses si jistá, že s tím tvoje máma bude souhlasit?"
"No jistě - vždyť přece neumírám," odpověděla jsem sar­kasticky. Proč by to měl být takový problém? Nenáviděla jsem svůj život. Někdy jsem pochybovala i o tom, jestli jsem vůbec někdy byla šťastná. I když mé dětství bylo plné lásky, byla jsem nešťastné dítě. "Marie, ty jeden nevděčnej spratku," šep­tal mi můj vnitřní hlas a já nervózně vyhrabala z balíčku po­slední cigaretu.
"Máš ještě cigarety, mami?" Kontrolovala jsem se, aby můj hlas zněl mile. Jednou jsem se rozhodla přestěhovat k Jespero­vi, tak teď se toho nesmím vzdát. Máma seděla na gauči a sle­dovala se zájmem televizi. Do prčic, jak mi lezla na nervy, jak
tam může jen tak sedět a koukat na bednu, zatímco můj život se rozpadá na kusy.
"Máš všechno?" Máma stála v domovních dveřích a mávala mi.
"No jo," slzy se mi tlačily do očí. Odteďka už bude všech­no jenom na mně, děsila jsem se. Věděla jsem, že jíst neza­čnu, a nahánělo mi strach, že budu vydána na pospas sama sobě.
"Nevypadáš, že bys přibrala." Jesper tam stál s pusou napůl otevřenou a v jednom koutku se mu nahromadilo trochu slin. Chtěla jsem ho na to upozornit, ale měla jsem tolik rozumu, že jsem si to nechala pro sebe. Od mého návratu z Japonska to se mnou neměl jednoduché a bylo vidět, jak ho neuvěřitelně otra­vuje, že je uvázaný na takového kostlivce.
"Vypadáš dobře," usmála jsem se na něj a on na mě mrk­nul. Tohle na něj platilo vždycky, miloval lichotky a já jsem toho využívala. Chtěla jsem ho potěšit alespoň tímto způso­bem, teď když jsem mu už nemohla nabídnout sex. Občas jsem mu to udělala rukou, ale nejčastěji si to dělal sám. Když se nad tím zamyslím, řekla bych, že ho při pohledu na mě veškerá touha přešla. Jesperův malý řadový domek vypadal pořád stejně, až na hromádku pornofilmů v rohu pokoje. Ne­snášela jsem pornofilmy, vždycky se mi z nich dělalo špatně - při představě všech těch krásných dívek. Neřekla jsem nic a šla si vybalit.
"Co budeme večeřet?" Jesperův hezký obličej se objevil ve dveřích. Co jsem na to měla říct? Proč mě nemůže nechat chvíli na pokoji.
"Můžu uvařit cokoliv, na co budeš mít chuť." Mozek mi jel
na plné obrátky, jak bych mohla něco jíst, když bude u toho a bude na mě koukat? Nesnášela jsem, když mě někdo při jíd­le pozoroval, nikdo neměl vidět, jestli mi chutná. Nezasloužím si jíst a pod pohledem ostatních jsem se ještě víc styděla za to, že jím.
"Nakoupil jsem věci na hamburgery." Hamburgery, panebo­že, pečivo se tak špatně zvrací, ale pomyšlení na hamburgery nešlo odolat.
"A zajedeš po jídle na benzínku pro něco dobrého?" "No jasně," kývl na mě. Okamžitě jsem se pustila do vaření, aby ho nenapadlo mě podezírat. Teď jsem cítila vnitřní klid: sním půlku hamburgeru, a až pojede na benzínku, vyzvracím se. Rozhodla jsem se, že zvýším denní dávku projímavých tab­let na 25, i když to bude bolet jako čert. Ale musím to vydržet, zvlášť když do sebe chci naprat půlku hamburgeru.
Na Střední ekonomické škole ve Svendborgu mi povolili začít studium o šest týdnů později; byla jsem šťastná. Zavolala jsem svému bývalému učiteli a vyložila mu, že mě postihla těžká střevní choroba. Dovolili mi to, protože jsem předtím dostala diplom za vynikající studijní výsledky a měla jsem vždycky dobré známky. Myslím, že mě jim bylo líto - představte si, taková mladá holka a takováhle nemoc. Abych mohla zodpo­vědět základní dotazy, přečetla jsem si toho spoustu o nemoci jménem colitis ulcerosa -je paradoxní, že jsem ji později sku­tečně dostala. Trpím jí dodnes, možná zeje to pozůstatek mojí anorektické éry.
"Budeš řídit sama?" Jesper se ohlédl za blondýnkou s vel­kým poprsím, která se provinila kolem auta."No a co sis myslel?" neskrývala jsem, jak mě štve, že mu oči div nevypadly z důlků. Ježíšmarjá, jak jsou ti chlapi někdy fakt primitivní, vidí dva velké cecky a hned září štěstím. Za­bouchla jsem dveře, ale přes sklo jsem mu přece jen poslala pusu na usmířenou. Pneumatiky fiatu zakvílely a kluci, co stá­li kolem, kroutili hlavou. Když jsem se na ně usmála, drze se řehtali. Vypadala jsem to ráno opravdu skvěle, vyčesala jsem si vlasy, až se mi leskly, a namalovala si pusu novou růžovou rtěnkou od Chanelu. Natáhla jsem si dvoje kalhoty pod nové džíny značky Levťs, co mi koupil Jesper. 510 byl můj oblíbený model, včera mi je jen tak hodil na postel. Tak to jsem měla fakt radost. Otázka, co si mám vzít do školy na první den, mě do té doby tížila jako noční můra. Než včera Jesper přišel, vyzkoušela jsem si všechno dvacetkrát. Ach, jak je na mě hod­ný, možná ho přece jen miluju. Dokázala jsem pochopit, zeje pro něj těžké chodit s holkou, co je nemocná. Teď se ale mu­sím trochu sebrat a dát mu najevo, že ho mám ráda. Bez něj bych byla úplně ztracená, a když si pomyslím, že takovej bez-vadnej chlap má o mě pořád zájem! Vlastně bych mu měla být vděčná. Odhodila jsem nedopalek a otevřela dveře svendborg-ské ekonomky.
Panebože, jak jsem nenáviděla ten pocit, že na mě všichni civí. Sklopila jsem oči dolů na kalhoty, abych se přesvědčila, jestli mi legíny někde nečouhají ven. Celou noc se mi zdálo o tom, jak by bylo trapné, kdyby mi někde koukal jejich fialo­vý okraj. Nebylo by určitě nejlepší začít hned tím, že bych se uvedla jako taková ta divná, co nosí několik kalhot na sobě. Tak co jsem mohla dělat - musela jsem se chovat jako že nic.
Jesper mi řekl, že vypadám tak dobře, jak už dlouho ne. Opravdu mě to zahřálo na duši a snáze jsem pak dokázala se­brat odvahu vyjít ven mezi ostatní. Co jsem se vrátila z nemocnice, neviděla jsem vlastně nikoho jiného než příbuzné a Jespe-ra. Sama jsem se přestala stýkat s těmi pár kamarádkami, které jsem měla, než jsem odjela do Japonska. Nechtěla jsem, aby mě takhle někdo viděl. Neměla jsem chuť vymýšlet si jednu lež za druhou. Protože jedna věc byla absolutně jasná, nikdy bych nikomu nepřiznala, že mám tu směšnou nemoc - anorexii.
"Co je tohle za třídu?" Jeden milý kluk se ke mně otočil.
"Speciálka, nejseš ty ta nová, co má teď začít?"
"Jo, jsem," usmála jsem se na něj a vešla do třídy. Celá tří­da, čtyřiadvacet mladých lidí, všichni na mě koukali s otevře­nou pusou. Nevím jestli proto, že jsem byla tak hezká, nebo že jsem byla tak hubená. Vím jenom, že jsem zrudla v obličeji a koukala do země.
"Můžeš si sednout sem, jestli chceš." Vděčně jsem přikývla blonďaté dívce, která vypadala, že neváží o moc víc než 45 kilo.
"Já jsem Kamila," podala mi svou křehkou ruku a já ji vděč­ně stiskla.
Určitě to bude dobré, teď mám aspoň jednu přítelkyni. Celý den jsem se držela blízko Kamily, a když se školní den chýlil ke konci, objala jsem ji. Nebylo pochyb o tom, že je taky tak trochu outsider, a to mi vyhovovalo. Neměla jsem ještě dost sil začlenit se do nějaké větší skupiny.
Ostatní spolužáci na mě byli neuvěřitelně milí a všichni se se zájmem vyptávali na moji nemoc. Ani všechno to oblečení nemohlo skrýt, že vážím mnohem méně než ostatní, a oni zau­jatě naslouchali historce o colitis ulcerosa - dokonce i učite­lům jsem ji převyprávěla se vším všudy.
"Bylo to skvělé!" Uvařila jsem Jesperovi opravdu sváteční ve­čeři: karbanátky s osmaženou cibulkou a brambory s hnědou omáčkou. Nakoupila jsem cestou domů v malé samoobsluze
a rozhodla se uvařit mu jeho oblíbené jídlo. Teď musím tenhle vztah slepit dohromaďy, udržet se ve škole a snažit se, aby to bylo co nejlepší. Máma měla pravdu, že by to bylo na mě moc dojížďět každý den z Odense, trvalo by mi to přes tři hodiny.
Dobře že jsem tenkrát neměla ani tušení, že za půl roku to pro mě bude denní realita. Byla jsem celá zničená po sedmi dlouhých hodinách ve škole a půlhodinová cesta autobusem k Jesperovu domku mi bohatě stačila.
"Mmm, to je ale dobrota." Jesper vypadal spokojeně a mě hřálo u srdce, že mu umím udělat radost. Navíc jsem měla při­pravenou videokazetu s jeho oblíbeným akčním filmem. Já jsem snědla půlku karbanátku a dvě brambory s omáčkou, ža­ludek křičel ještě ještě, ale místo toho jsem si rychle zapálila cigaretu, abych hlad utišila. Den předtím jsem si ve městě kou­pila nové zásoby projímadla a díky tomu jsem mohla jíst po­měrně normálně. Ve škole jsem snědla půlku oříškového jo­gurtu. Když jsem ten večer usínala a držela Jespera za ruku, byla jsem šťastná.

Kruci, cítila jsem, že projímadlo už začíná působit. Domů to nemůžu stihnout, už to na mě jde. Snad bych si mohla zajít na záchod v samoobsluze. Ale co když mi to nedovolí a já to už neudržím. Ne, musím rychle domů, vezmu to zkratkou přes pár zahrádek. Žaludek se mi stahoval, zatracený pitomý křeče. Kdyby člověk jen přetrpěl to svinstvo na záchodě, a bylo po všem. Ale mě vždycky bolelo břicho ještě půl hodiny po tom. Už to nešlo vydržet, zahlédla jsem Jesperův domek na konci ulice, ale už jsem dál nemohla. Hanbou mi bylo do breku. Ta­ková ostuda, nadělat si do kalhot v osmnácti, nenáviděla jsem se za to. Cítila jsem, jak mi to stéká po stehnech a slzy už mi taky tekly proudem. Rozrazila jsem dveře, běžela do koupelny, ječela jsem a rvala ze sebe šaty. Kam až to všechno zašlo, co se mnou bude?
Opláchla jsem oblečení pod kohoutkem a zapnula pračku. Tohle se nesmí nikdy nikdo dozvědět.
"Jak se máš?" ptala se máma vesele.
"Mám se dobře, je fajn, že zas chodím do školy." Skutečně mi dělalo dobře chodit opět do školy, našla jsem si i dost přátel a v sobotu jsem měla jít poprvé na party.
Domluvila jsem se s Kamilou, že tam přijdeme spolu - sa­mozřejmě až po večeři.

"Stejné bych tam nemohla nic jíst, Kamilo, vždyť víš, kvůli těm mým střevním problémům." S pochopením přikývla a já
jí byla vděčná. Rozhodla jsem se, že si naliju trochu rumu do velké láhve lehké coly. Jesper byl rád kvůli mně. Udělá ti dob­ře, když se dostaneš mezi lidi, prohlásil. Já bych si však ze všeho nejradši někam zalezla jen sama s novou kuchařkou, kterou jsem si koupila v knihkupectví. Namluvila jsem Jespe-rovi, že se chci naučit vařit poctivá stará jídla, což byla konec­konců svým způsobem i pravda. Ale že se také ráda trápím prohlížením lákavých obrázků chutných pokrmů, to jsem sa­mozřejmě neprozradila nikomu.
"Vypadáš skvěle," s uznáním jsem si prohlížela Kamilu. Vza­la si na sebe přiléhavé černé šaty a opravdu jí to moc slušelo.
"Díky," sklopila stydlivě oči, bylo jasné, že na komplimenty není zvyklá. Její nohy vypadaly v černých silenkách hodně štíhle, imponovalo mi to. Já si na sebe jako obyčejně vzala troje kalhoty a nahoru dlouhý černý svetřík.
Přestože jsem bojovala o každé deko, nebylo to tak, že bych si sama neuvědomovala, jak jsem hubená. Vím, že u většiny anorektiček to tak není, ale pokud jde o mě, tak já nikdy nemě­la sebemenší chuť svoje vyzáblé tělo někomu ukazovat kromě nemocnice. V nemocnici mě bavilo pozorovat ty šokované ob­ličeje, ale tam to bylo tak nějak legální, protože to bylo v ne­mocničním prostředí. Každé ráno jsem se oblékala v koupelně a na noc jsem si brala dvě pyžama. Pořád mi byla zima, těles­nou teplotu jsem měla neustále jenom 35,7 stupňů.
Když jsme dorazily na party, byla v plném proudu a zdálo se, že jsou všichni rádi, že jsem také přišla. Většina z nich mě, myslím, litovala - nádherná modelka, co pracovala v cizině, a teď je z ní jenom kost a kůže. Posadila jsem se ke kamarád­kám ze třídy a za chvíli padla otázka, které jsem se obávala.
"Nemáš chuť ještě na něco k jídlu?" Chystali se ohřívat spoustu toastů.
"Nemám hlad."
"Ale něco sníst by ti rozhodně prospělo," ozval se jeden kluk z druhého konce místnosti.
"Nech toho, je nemocná," zavolala na něj Trine z mojí třídy. Usmála jsem se na ni, bylo to od ní moc milé, že se mě zastala. Dotýkalo se mě, když ostatní dělali narážky na moji nízkou váhu. Někde uvnitř v skrytu duše jsem toužila po tom trochu přibrat, ale nešlo to. Hlas v mém mozku mě všude pronásledo­val a já jsem se neodvažovala neuposlechnout jeho příkazy ze strachu, co by se stalo potom.
Druhého dne ráno jsem slyšela někoho chodit po kuchyni.
"Haló," volala Jesperova máma. Koukla jsem na hodinky, bylo čtvrt na deset. Dostala jsem se domů až v půl druhé a řek­la Jesperovi, ať mě ráno nebudí. Tak co proboha dělá jeho má­ma u nás v kuchyni v neděli ve čtvrt na deset?
"Spíš ještě?"
"Ne, vůbec ne," zavolala jsem na ni. Co si asi myslí? Že se válím v posteli, protože se mi nechce vstávat? Ne, byla jsem skutečně unavená, ale to jsem si nemohla dovolit jí říct. Jespe­rovi rodiče nám nesou snídani, tak to abych radši vstala. Při představě rozkrojené housky s máslem se mi sbíhaly sliny v puse. Nemělo by vadit trochu toho teď po ránu sníst, vždyť když jsem se vážila v noci po příchodu z párty, měla jsem je­nom 34,5 kilo.
"Dobré ráno!" Objímala jsem se s Kirsten a s Bjoernem. "KdejeJesper?"
"Šel umýt auto. Slíbili jsme, že mezitím připravíme snída­ni," řekla zvesela Kirsten. Ne že by Jesperovi rodiče nebyli
milí. Chtěli pro nás jen to nejlepší. Jenom nepochopili, že by­chom ocenili, abychom o jejich návštěvách věděli dopředu. Nebo alespoň já, Jesper, ten jim sám dal klíče. A oni toho bez zábran využívali. Od té doby, co jsem se sem přestěhovala od matky, objevovali se tu bez ohlášení několikrát za týden. Vím, že o mě měli starost, a samozřejmě i o svého synáčka, který měl teď na krku anorektičku.
Jesperova matka mi často vařila. Servírovala s oblibou vaře­né ryby, přestože já jsem je odjakživa nesnášela. Ale nemohla jsem se odhodlat jí to říct. Většinou jsem všechno snědla a pak to šla vyzvracet. Moc toho o anorexii nevěděli, ani je nena­padlo, že všechno jídlo následně vyzvracím. Předpokládám, že byli přesvědčení, zeje to něco vážného se žaludkem, každo­pádně nikdy nijak nekomentovali, když jsem šla vždycky hned po jídle na záchod. Jesper se na mě zpravidla jenom zle podí­val a já na něj taky.
Skoro mi to někdy připadalo, jako že v duchu počítá, kolik peněz by mohl ušetřit, kdybych nezvracela. Měl v podstatě pravdu, když říkal, že dávat mi jídlo je vyhazování peněz. Na druhou stranu ve mně ale určitě trochu jídla zůstávalo, jinak bych přece musela zhubnout víc, říkala jsem si. Vážila jsem se každé ráno. A proč bych měla dělat nějaké výjimky jenom proto, že přišli Jesperovi rodiče.
"Vážím jen 34,2," snažila jsem se vypadat smutně, když jsem vyšla z koupelny.
"To není zrovna moc," komentoval to inteligentně můj "tchán".
"To není, ale co mám dělat?" rozbrečela jsem se nad svým osudem.
"Vem si housku!" Kývla jsem Jesperově mámě na souhlas, mazala si právě makovou housku máslem."A co Tomáš a fotbal?"
"Dneska hrají ve dvě zápas, mysleli jsme, jestli byste nešli s námi?"
Otočila jsem se na Jespera, který se už mezitím vrátil s umy­tým autem. Byla jsem si jistá, že se předtím dohodli. Jesper dobře věděl, jak je mi proti mysli stát v mraze na stadionu v Hoeje Boeje s ječící "tchyní" po boku a všema těma očima zírajícíma na moje vyhublé tělo.
"Já se bohužel musím učit," nasadila jsem nepřátelský vý­raz, "ale Jesper s vámi přece může jít."
"To je nápad," tchyně radostně přikývla a vzala si ze sáčku ještě jeden skořicový pletenec. Zahučel v ní na dvě kousnutí a kus cukrové polevy jí zůstal viset na bradě.
"Máte něco na bradě," neodpustila jsem si. Bylo mi protiv­né, když lidi měli upatlanou pusu od jídla, a většinou jsem si to nedokázala nechat pro sebe.
"A taky vypadáš staře, holka moje," řehtal se "tchán" a plá­cal se do stehen. Nevím, co na tom bylo tak směšného, ale smála jsem se nahlas s ním.
"Co kdybys jel s vašima a udělali jste si hezký den?" Jesper mě propichoval pohledem. Dělalo mu problémy rodičům něco odmítnout a teď byl mezi dvěma ohni.
"To je ale bezvadný nápad, Marie. Jsi si jistá, že se bez něj obejdeš?" zakvíkal Bjoern.
"Nebude to jednoduché, ale snad to nějak zvládnu." Jen stě­ží jsem zadržovala smích. Teď bude Jesper celou neděli s rodi­či a já budu moct dělat úkoly do školy a přemýšlet, co si dám k obědu.
Když jsem jim zamávala na rozloučenou, šla jsem se hned učit. Ráda jsem sedávala nad svými sešity a poznámkami a přehra-
bovala se v nich. Většina předmětů mi šla dobře. Jediné, v čem jsem pokulhávala, byla němčina, tam jsem musela tvrdě dřít, abych měla alespoň trochu slušné známky. Když jsem byla ko­nečně hotová s německým slohem, bylo něco po jedné, což znamenalo oběd.
Otevřela jsem lednici, abych zjistila, co tam máme. Byl tam žitný chleba a zbytky od večera, kuře na kari. Co bych si tak vybrala? Měla jsem chuť na všechno. Žaludek se mi svíral a cítila jsem známou rezavou bolest z hladu. Ledničku jsem zase zavřela, posadila se k jídelnímu stolu a zapálila si cigare­tu. Co si mám sakra k tomu obědu dát, kalorické hodnoty obou možností jsem si už spočítala. Kousek žitného chleba s rajče­tem by měl míň kalorií, ale větší chuť jsem měla na kuře. Pa­nebože, jak mi tenhle dennodenní cirkus lezl na nervy. Hlady bych lezla po zdi, a stejně jsem si nedokázala vybrat.
Co kdybych si jenom rozkrájela na osm kousíčků jablko a uvařila si kafe? Tím bych ušetřila přes 100 kalorií, které bych pak měla k dobru večer. Šla jsem zase k ledničce a vzala si jablko, po hlubším uvážení jsem došla k tomu, že se spokojím s polovinou. Ráno jsem přece snědla půlku housky s máslem, což jsem rychle z hlavy spočetla na 125 kalorií. Každý kousek jsem důkladně rozžvýkala a užívala si chuť umělého sladidla. Aspartam, což je umělá náhražka cukru, se stal teď mým nej­lepším přítelem. Sypala jsem si rozďrcené tabletky slaďiďla na většinu svých pokrmů, což byly převážně jablka a nízkotučný kefír. Obden jsem si kupovala krabičku, kde jich byla stovka, a za dva dny byla většinou prázdná. Takhle velkou spotřebu umělého sladidla jsem měla celý rok.

O pár týdnů později se stalo něco, co mě dost vzalo. Byli jsme právě po snídani a Jesper odešel dolů do garáže, což mi umožnilo zvracet v klidu. Jinak jsem to musela vždycky od­být rychle, takže jsem mívala pocit, že jsem se pořádně ne­vyprázdnila. Toho dne jsem však měla času dost, protože Jesper šel leštit fiata, a to mu klidně mohlo zabrat několik hodin. Šla jsem do koupelny a stáhla si vlasy gumičkou. Na­pila jsem se vody z kohoutku, aby šlo jídlo lip nahoru. Když jsem dozvracela, šla jsem si k umyvadlu opláchnout obličej, ale v půli cesty jsem si to rozmyslela a vrátila se k záchodo­vé míse. Třeba se to nedostalo ven všechno, strčila jsem si prsty do krku a hned. jsem cítila, jak mi krkem teče něco studeného. Krev se vyvalila ven a já cítila, jak mi těžkne hlava.
"Panebože, umírám," pomyslela jsem si s hrůzou a běžela za Jesperem, skláněl se zrovna nad autem.
"Jespere," vykřikla jsem, sedla si ve dveřích a zaklonila hla­vu. Z nosu mi pořád tekla krev a Jesper přiběhl s kusem papí­rové utěrky.
"Doprčic, to je nechutný!" Znělo to tak naštvaně, že jsem se rozbrečela.
"Mám hrozný strach, Jespere, pomoz mi."
"A co mám podle tebe prosím tě asi dělat?"
"Neměli bychom zavolat na pohotovost?" zkoušela jsem to.
"Ne, teče ti jenom krev z nosu, jdi si lehnout." Otočil se ke
mně zády a šel zpátky k autu. Teď už jsem brečela, že by jed­nomu puklo srdce. Ach ne, teď už mě má opravdu dost. Co mám dělat?
Krvácení pomalu ustávalo, vrátila jsem se do koupelny, abych utřela krev. Jesper nesnášel, když věci nebyly pěkně čis­té. Možná by pomohlo, kdybych šla za ním a omluvila se mu. Zatočila se mi hlava, nejspíš bych si opravdu měla jít lehnout. Přehodila jsem si přes sebe obě peřiny, ale pak jsem si to roz­myslela, vstala jsem a vzala telefonní seznam. Musím zavolat doktora. Vždyť možná umírám. Srdce mi v hrudi bušilo a před očima se mi tmělo. Dál se pamatuju až na to, jak ležím na po­steli a nade mnou se sklání Jesper.
"Ty jsi snad omdlela!" Přikývla jsem a odvrátila pohled. Bylo na něm vidět, že mě má dost. Jak jsem mu měla říct, že bych chtěla, aby zavolal doktora? Měla jsem mu povědět, že si myslím, že umírám, nebo že mi v nemocnici řekli, ať zavolám, když mi bude špatně? Rozhodla jsem se pro druhou možnost, protože jsem si byla jistá, že by moje přesvědčení, že umírám, nebral vážně.
"Zavolal bys prosím doktora?" Ruce se mi třásly, když jsem ho chtěla chytit za ruku.
"Nebylo by lepší, kdybys tam zavolala sama? Co já bych jim asi tak říkal?"
"Máš pravdu." Pomalu jsem vstala a přidržovala se rámu dveří do obýváku. No jo, co on by jim asi tak řekl? Musím se vzpamatovat. Když ale teď zavolám, neřeknou jen, že se mám sebrat a jet do nemocnice nebo něco sníst? Ani oni mě určitě nebudou brát vážně: dostala jsem se do téhle situace jen a jen vlastní vinou.
"Nemáš cigaretu?"
"Myslíš, zeje rozumný kouřit, když je ti takhle?"
"Jo, to je v pohodě," hlas mi zhrubnul. Proč mi sakra nemů­že aspoň trochu pomoct, proč musí být všechno takový pro­blém? Zapálila jsem si cigaretu, nalila si půl hrnku kafe a sed­la si k telefonu. Vždycky přece můžu říct, že mi zase až tak špatně není, když budou chtít, abych tam přijela. "Pohotovost."
"Dobrý den, tady Maria Hirse. Je mi špatně." Sdělila jsem milému hlasu z druhého konce sluchátka svoje rodné číslo. "Co pro vás mohu udělat, Marie?"
"Hm, udělalo se mi trochu zle, pak jsem zvracela a pak mi tekla hodně krev z nosu."
"S nejvyšší pravděpodobností vám praskla nějaká žilka." Na vteřinu jsem zaváhala, jestli mu mám .říct, že vážím jenom 34 kilo, ale jaký by v tom byl rozdíl. Ještě by si pomyslel, že ta milá mladá slečna na druhém konci telefonuje nějaká hysteric­ká anorektička. Poděkovala jsem mu za pomoc a zavěsila. "Tak co ti doktor řekl?" tázavě se na mě zahleděl Jesper. "Myslí si, že to je jenom prasklá žilka." "Neříkal jsem to?" Podíval se na mě s pohrdáním. "Měls pravdu. Půjdu si lehnout."
Šla jsem rychle do ložnice a přetáhla si deku přes hlavu. Jestli to je jenom prasklá žilka, tak proč je mi tak divně? Vytáh­la jsem z šuplíku nočního stolku teploměr, abych se změřila. 34,9 stupňů, ten snad musí být rozbitý, přece člověk nemůže mít tak nízkou teplotu. Zkoumala jsem ho pohledem a pak ho vypnula a znovu zapnula. "34,9. Panebože, umírám!"
Převalovala jsem se ze strany na stranu a po tvářích mi tekly slzy. Co bude dál? Umírá se snad právě takhle? Tělesná teplota klesne na nulu a konec? Snažila jsem se nahmatat puls, byl velice slabý. Když jsem tepnu pořádně stiskla, napočítala jsem 48. Jestlipak prostě usnu a už se neprobudím, nebo to snad za
pár hodin všechno přejde? Myšlenky se mi honily hlavou jed­na přes druhou.

Mám zavolat mámě, nebo se mám se svým strachem svěřit Jesperovi?
Zase jsem vstala, vzala si v kuchyni jednu cigaretu z Jespe-rovy krabičky a pak šla zavolat mámě.
"Mami, mám strach, tekla mi krev z nosu a teplotu mám je­nom 34,9."
"Nebylo by lepší jet do nemocnice?"
"Ne, ani za nic, mami! Tam už mě nikdo nedostane." Rych­le jsem se rozloučila a šla si zas lehnout. Kašlu na tu pitomou nemocnici. Jestli umírám, tak mi tam stejně nepomůžou.
Následujících pár dní jsem se pořád bála, že mi zas bude špat­ně, ale když mi ani třetí den neteklo z nosu, byla jsem si jistá, že nebezpečí pominulo. Samozřejmě, že to byla jenom prasklá žilka, a to přece není nic nebezpečného, snažila jsem se pře­svědčit sama sebe.
Přece jen jsem však ze samého strachu dva týdny nevyvolá­vala zvracení. Zato jsem zvýšila denní dávku projímadla na 24 tabletek. Brala jsem je pokud možno stále ve stejnou dobu, abych neriskovala, že si zase nadělám do kalhot. Plný účinek se většinou dostavil po šesti až devíti hodinách. Pořád jsem měla křeče v břiše, ale naučila jsem se je mít ráda. Vždyť tak mi moje střeva jenom dávala najevo, že o žádné jídlo nestojí.
Zvykla jsem si na hodně malé množství jídla, a tak pokaždé, když jsem se snažila jíst trochu normálně, jsem dostala hrozné bolesti. Utvrdilo rně to v tom, že už normálně jíst nemůžu - ne snad, že bych o něčem takovém uvažovala.
Přemýšlela jsem hodně o tom, jak si uspořádat život. Budu někdy zase tak zdravá, abych mohla bydlet sama? A co škola, dokážu to dál zvládat, nebo mě síly najednou opustí? Každý den jsem na několik hodin utíkala do snů, ale nakonec nad ni­mi vždy zvítězil můj vnitřní hlas. Nemohla jsem to vzdát, zrovna když se mi povedlo váhu takhle snížit. Byla jsem pá­nem vlastního těla a hrozně jsem se bála, že tenhle pocit kont­roly nad věcmi ztratím.

"Ty nebudeš nic jíst?" obrátila se ke mně Pia, jedna holka z mo­jí třídy.
"Ne, nemám ani moc hlad, to jsou ty moje zatracený stře­va." Vykouzlila jsem na tváři grimasu, která by se k tomu mohla hodit, a potáhla zhluboka z cigarety.
"V sobotu k nám zvu holky na večeři," k našemu stolu při­šla další spolužačka, "nechceš přijít?"
"Jo, ráda. V kolik to je? Do sedmi něco mám, ale mohla bych se stavit, až budete najedené," odpověděla jsem.
"Budem večeřet až v osm, tak to určitě stihneš."
"Nechtěla bych vám to s jídlem nějak komplikovat, víš, že skoro nic nemůžu."
"Tak si prostě vem něco s sebou," usmála se na mě.
"Jo, no tak jo. To bude fajn."
Celou cestu autobusem domů jsem si lámala hlavu, co si tam s sebou mám vzít. Nemůžu tam přece přijít s půlkou jabl­ka, myslely by si, že jsem se zbláznila. No, možná jsem přece jenom měla říct, že děkuju, ale nepřijdu, když se to tak vezme, tak se toho v podstatě stejně nezúčastním. Tak proč bych ne­mohla prostě zůstat doma? Stejně nebudu opravdovou součás­tí skupiny. Nic o mně nevědí a já bych jim pravdu neřekla ani za nic. Možná bych si mohla vzít arabský chléb se salátem a rajče - bylo by to příliš mnoho kalorií?
Když jsem dorazila domů, vzala jsem si kalorickou tabulku a vypočítala, kolik kalorií by to celkem bylo. Zhruba 250 kalorií, to už bych ten den nesměla sníst nic jiného. Sakra, tak ráda jsem měla příjem kalorií rozdělený do celého dne; a ne abych je všechny snědla naráz. Takhle umřu hlady. Přemýšlela jsem nad tím hlouběji a rozhodla se, že bych si s sebou mohla vzít jen půlku arabského chleba a říct jim, že už jsem se najed­la dřív. Na to určitě skočí. S úlevou jsem si vlezla do sprchy. Teď už na to nebudu muset myslet, jen se ještě zeptám Jespera, jestli by mě mohl v jedenáct vyzvednout.
Beztak jsem vždycky odcházela jako první, dělalo mi hrozné problémy být společenská, protože se mi hlavou honila spous­ta myšlenek. Večer jsem byla pokaždé brzo unavená. Zvykla jsem si před usnutím žvýkat žvýkačku, každý večer to byl stej­ný rituál. Uložila jsem si žvýkačku do nočního stolku, a když Jesper zhasl, vzala jsem si ji a dala na jazyk. Nechala jsem ji ležet v puse pět minut, abych si co nejvíc užila tu chuť, a až pak jsem začala žvýkat. Žvýkala jsem, než-se chuť vytratila, pak jsem se šla vymočit a spolkla projímadlo.
Počet projímavých tabletek záležel na tom, kolik jsem toho přes den snědla, ale většinou jsem jich brala 24. Začala jsem také pít čaj s projímavými účinky, ale za prvé to odporně chut­nalo, a navíc se nikdy nedalo přesně odhadnout, za jak dlouho začne působit. Když jsem ho ráno šálek vypila, zbláznil se mi žaludek během dopoledne. Zatím jsem to vždycky stihla na záchod ve škole, ale měla jsem neustále strach, že by to jedno­ho dne mohlo dopadnout špatně.
Měla jsem pocit, že to se spolužáky o polední přestávce už dobře zvládám. K obědu jsem si běžně dávala jeden jogurt a nikdo už se mě nevyptával, proč nic nejím. Za dlouhých dnů ve škole jsem si občas koupila malou čokoládu. Trvalo to běž­ně několik přestávek, než jsem sama sebe přesvědčila, že ne-
bude vadit, když si ji koupím. Většinou jsem ji pak i snědla, ale párkrát jsem čokoládu vyhodila do koše. Záleželo na tom, kdo byl zrovna se mnou. Když to byla Kamila nebo Pia, mohla jsem šiji rozdělit na čtyři kousky a ani jedna to nekomentova­la, ale když tam byl někdo další, neodvážila jsem se ji jíst, protože jsem se nemohla přinutit sníst ji v kuse.
Dělaly se testy z účetnictví, srdce mi prudce bušilo. Proč ne­dokážu jasně myslet, proč se mi dělá mdlo? Dokonce jsem snědla i půlku suché housky. Naštvaně jsem se do ruky rýpala nehtem.
"Koukej se dát dohromady, Marie," říkala jsem si v duchu. Bylo pro mě hrozně důležité, abych obstála. Co kdybych do­stala málo bodů, ještě by si všichni řekli, že kromě toho, že jsem hubená, tak jsem ještě navíc blbá. Listovala jsem jednot­livými stránkami testu.
Kruci, jak se dělá pokladní závěrka, vždyť jsme se to učili. Nervózně jsem se rozhlížela kolem. Ostatní seděli v hlubokém soustředění nad svými papíry a někteří už počítali na kalkulač­ce. Cítila jsem, jak se mi stahuje žaludek, večer předtím jsem si vzala 28 tabletek, protože jsem snědla sladkou tyčinku, a to­hle je trest. Snažila jsem se očima zachytit pohled učitele, ne­dalo se nic dělat, musela jsem hned na toaletu. Bolesti už se skoro nedaly vydržet a spolužák z lavice na mě udiveně hle­děl. Ukázala jsem si prstem na břicho a pokrčila rameny. "Tak jdi přece ven," napsal na malý papírek. Přikývla jsem a zvedla ruku. Svend, můj učitel, si mě změřil pohledem, ale naštěstí pak přišel k mojí lavici.
"Potřebuju na WC," zašeptala jsem. Přikývl a já se na něj
vděčně usmála. Vykradla jsem se ze dveří a běžela co nejrych­leji na toalety nejdál od velké posluchárny, kde bylo obvykle vždycky volno. Jen co jsem se posadila, už to ze mě šlo. To je ale úleva, zbavit se toho všeho, žaludek se mi rázem uklidnil. Rychle jsem si umyla ruce a spěchala zpátky.

Hlavu jsem teď měla mnohem jasnější, a i když jsem byla o půl hodiny pozadu, dostala jsem nakonec 11 bodů z 15. Byla jsem spokojená, 11 bodů byl skvělý výsledek. Když nám vý­sledky o týden později oznámili, hned jsem volala mámě.

Když jsem v sobotu večer přišla ke Trine, všichni ostatní už tam byli. Z reproduktorů řvala hudba a všichni na sebe křičeli.
"Ahoj," usmívala jsem se a každého objala.
"To je fajn, žes přišla, Marie," volali jeden přes druhého.
"Já děkuju, že jste mě pozvali, ale bohužel jedem zítra na krtiny, takže mě Jesper vyzvedne už v jedenáct - kruci, tak ráda bych s vámi vyrazila do města."
Koukali na mě s účastí a já si oddychla. Tři hodiny v poho­dě vydržím být společenská. Sedla jsem si vedle Kamily, která si taky přinesla rum a velkou láhev coly, aby si to mohla mixo­vat. Byla neuvěřitelně hubená, což jsem obdivovala. Také sko­ro nic nejedla a o to jsem to měla jednodušší. Ostatní si právě připíjeli, tak jsem taky zvedla svoji sklenku.
Všechny holky se pěkně naparádily, byly namalované a mě­ly upravené vlasy. Zevrubně jsem šije prohlížela. Přišlo mi to docela legrační, jedna jak druhá stála doma před zrcadlem, než se vydaly sem. Jak jsme všechny stejné - a přesto tak jiné.
Zahlédla jsem Stine, vlasy po trvaleji trčely do všech stran a řasy měla slepené. Protivilo se mi, když něco nebylo udělané pořádně. To snad sama nevidí, jak příšerně vypadá? Potřebo­vala zhubnout pár kilo a nebylo dne, aby o tom nemluvila. Musela jsem se dost držet, abych nedala najevo, jak je mi od­porné, že nemá žádnou disciplínu. Nestačí, že je tlustá, ale ještě o tom musí den co den mluvit. Samozřejmě, že přinesla pivo, po kterém se šíleně tloustne. Ovšem až na to, že byla
trochu tlustá, byla jinak vlastně celkem fajn. Jenom úplně jiná než já. Bydlela odmalička na vesnici a už pět let chodila s jed­ním klukem. Z mého pohledu byl její život k ukousání nudný a ona určitě zas nedokázala pochopit, jak žij u já.
To s ostatními dívkami to bylo mnohem jednodušší. I když neměly zkušenosti z Dálného východu a nepracovaly jako mo­delky, tak jim sláma z bot rozhodně nečouhala. Chtěly v životě něco dokázat a to jsem uměla ocenit. Nikdy jsem pořádně ne­chápala lidi, co na jednom místě vyrostou a prožijí tam celý život, aniž by se pohnuli aspoň o kousek.
"Tady jsou lasagne, nedáš si taky kousek?" Trine mi s úsmě­vem podávala lasagne. Vypadaly moc dobře, byla na nich spousta sýra. Co kdybych si přece jenom kousek vzala a pak prostě večer spolkla víc tabletek? Vykadila bych je pak celé, nebo by ve mně něco zbylo?
"Tak jo?" Postavila zapékací mísu před sebe a zakrojila.
"Ne, ne, já si uříznu sama," ozvala jsem se rychle.
"Ne, já to uříznu." Zařízla nůž pěkně hluboko a k mému zděšení oddělila obrovskou porci.
"Nemám zas tak velký hlad," namítla jsem.
"Tak můžeš zbytek nechat." Ne, to bylo přesně to, co jsem nemohla. Nedokázala bych se udržet a neslupnout to všechno, když to byla taková dobrota. Nezastavila bych se - ježíš ne, cítila jsem, že se brzo rozbrečím.
"Jsou v tom rajčata?"
"Jo." Postrčila talíř směrem ke mně.
"Tak to nejde, rajčata nemůžu."
"Sakra, to máš teda fakt blbý," řekla soucitně.
"Jo, ale člověk si zvykne," usmála jsem se.
Panečku, na poslední chvíli jsem řekla ne. To jsem ale dobrá.
Celá šťastná jsem vstala a šla si do tašky pro tu půlku arabské­ho chleba. Nikdo nic neříkal, když jsem ho vybalovala z aloba-lu. Řekla bych, že se mnou měli soucit, že toho tolik nesmím jíst. Byla jsem v nejlepší náladě a s chutí si přiťukávala s ostat­ními. Nechala jsem čtvrtku arabského chleba na talířku, takže bych mohla vypít ještě trochu rumu a nepřibrat.
"Není to super být takhle štíhlá?" Stine na mě koukala přes stůl a v puse měla zmrzlinu.
"No jo, ale já bych docela ráda vážila trochu víc."
"Tak proč prostě hodně nejíš?" zapojila se do rozhovoru Pia.
"Víš, já bych stejně nepřibrala, dokud mi nenajdou ty správ­ný léky. Zatím nedokážu přijímat tuk z potravy."
"Tak to je bomba! Můžeš se cpát celej den a neztloustneš, to musí bejt fakt dobrý." Stine si honem naložila na talíř ještě jednu porci zmrzliny.
"No jo, ale mně přijde mnohem hezčí, když máš trochu po­stavu." Ostatní souhlasně přikyvovaly. "Chlapi podle mě tak­hle hubený holky nesnášejí, mají radši, když máj holku za co chytnout." Zase přikyvovaly.
"Jo, máš pravdu, Marie." Pia si zapálila další cigaretu a vy­pjala prsa.
Odjakživa se mi líbilo, když měla ženská pěkná prsa a hez­ký zadeček. Jenže to se mě teď už netýkalo - a vlastně mi bylo i celkem jedno, co se chlapům líbí. Jejich představy jsem napl­nit nedokázala, tak jsem se radši rozhodla, že mi to bude fuk.

Ale jak to asi bude dál se mnou a s Jesperem? Už šest týdnů jsme spolu nespali a bylo vidět, že už to potřebuje. Věčně mlu­vil o sexu a mně se z toho zvedal žaludek. Bylo mi moc líto, že už necítím žádnou radost, když se mě dotýká. Nelíbilo se mi, když mě objímal, a z představy, že bychom spolu šli do poste­le, mě jímala hrůza. Tolik jsem se bála svého selhání, že jsem v hloubi duše byla moc ráda, že ho doktor tak postrašil a on mě nechával na pokoji. Někdy večer jsem z postele slyšela, že se kouká na pornofilmy. Skutečnost, že se s chutí dívá na všechny ty pěkné kočky, mi tak podrážela moje sebevědomí, až se mi z toho dělalo špatně. Chtělo se mi na něj zakřičet, ať to svinstvo vypne, ale nemohla jsem. Sama jsem mu neměla co nabídnout, a tak jsem nakonec mohla být ráda, že mě ne­chává na pokoji.
Abych mu zvedla náladu, tvrdila jsem, že se spolu už brzo budeme moct zase milovat. Pověděla jsem mu, že jsem přibra­la celé kilo a že doktor řekl, že to nebude dlouho trvat a bude­me spolu zase moct spát. Byla to samozřejmě lež, jak to o tom doktorovi, tak to o tom přibraném kilu, ale držela jsem ho tím na uzdě a bylo vidět, že z toho má radost.
"A co sex, jde to, když jseš takhle nemocná?" otočila se na mě Sine.
"Jasně že jo, nejen že to jde, aleje to fakt super," smálajsem se. Spokojeně se zasmála a ostatní se přidali. Nikdy jsem ne­měla problém bavit se o sexu kdykoliv a kdekoliv a své pověs­ti o tom, jak umím být zábavná, jsem dostála i teď. Když už jsem se jednou dostala do téhle nálady, tak prvních patnáct sprostých vtipů bylo mých.
Ozvalo se zahoukání a já se hned podívala na hodinky. Opravdu to tak rychle uteklo? Bylo fajn být mezi lidmi, a když jsem se loučila, byla jsem veselá.
"Jaké to bylo?" Jesper vypadal unaveně.
"Bylo to skvělé, těším se, až budu zdravá, a budu s nima moct vyrazit i do města," řekla jsem. Usmál se na mě.
"No jo, všaks to za starých časů uměla vždycky pořádně rozjet."
"A taky že to zas rozjedu." Řekla jsem to s větším přesvědčením, než jaké jsem v sobě měla. Budu vůbec někdy zase schopná bavit se s ostatními a nemyslet při tom pořád jen na jídlo?Vzbudily mě hlasy z obývacího pokoje. Zatraceně, zkusila jsem si dát deku pres hlavu, ale "tchynin" hlas ke mně pronikal i tak.
"Ona ještě spí?"
"Jo, měly včera dámskou jízdu."
"To je pro ni dobré, tolik doufám, že bude brzy zase zdravá."
Vystrčila jsem hlavu zpod peřiny a naklonila se směrem ke dveřím. Bylo slyšet, že teď jen šeptají, a já jsem uvažovala, jestli mám jít poslouchat ke dveřím, nebo jestli by to bylo pří­liš riskantní. Natáhla jsem se co nejvíc ke dveřím, připravená si hned zas lehnout, pokud by vešel Jesper.
"Já už mám ty její nemoci taky plný zuby," zaslechla jsem Jespera.
"Umíme si představit, jak to pro tebe musí být hrozné. Ne­mohla by se přestěhovat domů k matce?" "tchyně" se snažila šeptat, ale slova se drala přes dveře.
"Mohla, ale nechce, chce být tady a mně už to leze na nervy, furt se na ni muset koukat." Pod víčky mě pálilo, já to věděla. Nenávidí mě a myslí jenom na to, jak by se mě zbavil.
"Přijď domů k mámě, popovídáme si o tom." Kirsten nasa­dila soucitný tón a já úplně viděla, jak se na ni usmál. Nevsta­nu ani za nic, i kdybych měla zůstat v posteli celý ďen.
Začali se bavit o fotbale Jesperova mladšího bráchy a o zá­pase, který ho čekal ten den odpoledne. Kapitola "problém s Marií" tedy byla pro tentokrát uzavřena, ale já na to nezapomenu nikdy. Pomyslela jsem na sebevraždu, to by ode mě hned měli všichni pokoj. Jenže tenkrát s prášky to nevyšlo a podře­zat si žíly, to jsem si netroufala. To byla pro mě naprosto ne­snesitelná představa a skočit ze Svendborgsundského mostu zrovna tak. Strach z výšek by mi nikdy nedovolil dojít ani na okraj.
Poďívala jsem se na hoďinky, bylo ďeset. Sakra, to budu asi brzo muset vstát, jinak mě "tchyně" nakonec ještě přijde vzbu­dit. Panebože, nemůžu přece vstát, když mě všichni nenávidí. Utřela jsem si slzy a ještě jednou polkla, než jsem vstala. Šla jsem si hned do skříně najít nějaké oblečení.
Pár týďnů předtím mě Jesper jednou ráno poprosil, abych se převlékla v koupelně.
"Proč?" zeptala jsem se.
"Jen tak." Pohled měl oďvrácený a mně bylo hněď jasné, že se prostě nevyďrží koukat na moje ošklivé tělo. Rychle jsem se oďešla převléknout do koupelny a od té doby jsem si brala prá­dlo vžďycky s sebou a oblékala se tam. Večer jsem si v koupel­ně natáhla na noc legíny a mikinu, když jsem si tam šla vzít projímadlo.
"Dobré ráno." Jesper a jeho rodiče se usmívali, když jsem otevřela dveře oblečená ve třech vrstvách oblečení.
"Spala jsi ďobře?" Jesper si mě měřil pohledem.
"Přímo výborně." Roztomile jsem se na něj usmála, ale v duchu bych ho nejradši zabila. Jestli se někdy uzdravím, tak se s ním rozejdu. Nikdy bych nedokázala zapomenout na tyhle měsíce, kďy mi kažďý den dával pocítit, že jsem naprostý zkra-chovalec.
Jenomže na stěhování domů k mámě jsem prostě ještě neby­la dost zďravá. Od okamžiku, kdy jsem si naordinovala odchoď z nemocnice, jsem až do současnosti přibrala jenom kilo a půl
a bála jsem se, že by pro mě dojíždění do školy bylo příliš vyčerpávající. Na druhou stranu u něj už to také dlouho nevy­držím, když vidím, jak by se mé nejradši zbavil.
Takové myšlenky mi vířily hlavou, když jsme lehce konver­zovali nad stolem se snídaní, sestávající ze spousty housek a vánočky. Neměla jsem nejmenší chuť udělat jim tu radost, že bych si jednu vzala. Místo toho jsem si nalila do hrnku kafe a zapálila si cigaretu.
"Ty nebudeš nic jíst?" podíval se na mě vyčkávavě Jesper.
"Ne, snídani vynechám." Matka se na něj chápavě podíva­la. Měla jsem chuť nahlas vykřiknout, že moc dobře vím, že mě mají plné zuby, ale to jsem samozřejmě nemohla. Kam bych asi tak šla, dovolila by mi máma vůbec, abych se přestě­hovala zpátky k ní? Telefonovaly jsme si každý den, ale já jsem jí samozřejmé lhala ohledně své váhy. Byla přesvědče­ná, že jsem se dostala na 38 kilo, ve skutečnosti jsem však vážila 35,5.
"Přišel ti dopis, Jespere." Podívala jsem se přes stůl na jeho matku.
"Od koho?"
"Až z USA." Řekla to, jako by oznamovala největší událost roku. Až z Ameriky! Jako by to bylo něco zvláštního - občas byli neuvěřitelně provinční.
"Od Pam?" Jesperovi svítily oči jako hvězda betlémská a mně se stáhlo hrdlo. Zapálila jsem si další cigaretu a čekala, co Jesper odpoví. Krátce kývl na mámu a pak rozpačitě na mě. Pam, ta kráska, o které mi Jesper vyprávěl už nejmíň stopade-sátkrát.
Seznámil se s ní o pár let dříve, když byl v Americe, a byl do ní celý udělaný. Kvůli velké vzdálenosti z toho vztahu pak nic nebylo, ale teď se Pam očividně znovu hlásí do hry.
Snažila jsem se do toho dát trochu zájmu a radosti, když jsem jakoby nic prohodila: "Co ti asi tak může chtít?"
"To teda opravdu nevím, nejspíš chce jen vědět, jak se mám." To určitě, blesklo mi hlavou a kousala jsem se do rtů, abych nevypálila nějakou zlou poznámku.
"Ne, chystá se přijet do Dánska," Kirsten se blaženě usmá­la, "promiň, Jespere, nemohla jsem si pomoct a musela to ote­vřít. Bylo jasné, že to je od Pam."
"To je v pořádku, mami," usmíval se dál Jesper, "skutečně chce přijet?" Jeho matka zpozorovala, že se tvářím kysele jak citron, a měla tolik rozumu, že řekla: "Vždyť si to můžeš pře­číst sám."
Vstala jsem od stolu, šla do koupelny a zamkla za sebou dveře. Nenávidím je, nenávidím! A ta Pam jedna pitomá si při­jede zrovna teď, když vypadám jako strašidlo. Kdyby tak při­jela před rokem, ukázala bych jí, jak umím bojovat. Když se na to dívám zpětně, tak za to Jesper vlastně vůbec nestál, ale ten­krát jsem měla nulové sebevědomí, a tak jsem to neviděla.
"Co tam děláš?" Jesper bušil na dveře.
"Už jdu." Mělo to znít vesele. Promluvíme si o tom, hned jak odejdou jeho rodiče. Otevřela jsem dveře, zle se na něj podívala a na dálku se usmála na jeho rodiče.
"Ty nepůjdeš s maminkou a s tatínkem?" Hlas se mi trochu přiostřil a všechny tři obličeje se na mě naráz udiveně otočily.
"Copak ty nechceš, abych zůstal doma?" Snažil se to říct hezky mile, ale kostky už byly vrženy.
"Kvůli mně nemusíš." Objala jsem se s jeho rodiči, odešla do ložnice a zamkla dveře.
"No, tak já teda půjdu s nima, uvidíme se potom."
Ani jsem se nenamáhala mu říct ahoj a rychle jsem si vlezla pod deku. Podělaný dopoledne! Jediné dobré na tom bylo, že
jsem dosud nic nesnědla, a že si tedy budu moct dovolit oběd­vat. Vystrnadila jsem Jespera ze svých myšlenek a místo toho myslela na jídlo, co bych si tak mohla dát? Nakonec jsem se rozhodla pro trochu kefíru s tabletkami sladidla.
O čtyři hodiny později jsem slyšela na příjezdové cestě fiat. Zapálila jsem si cigaretu, posadila se ke kuchyňskému stolu a předstírala, že se učím do školy.
"Ahoj, co děláš?" Obličej měl zdravě vybarvený od toho, jak byl venku, a bílý rolák mu na kráse rozhodně neubíral. Píchlo mě u srdce, když jsem pomyslela na Pam.
"A co bys asi tak řekl?" podívala jsem se na něj otráveně.
"Ses naštvaná?" rozzlobeně hodil klíčky od auta na stůl.
"A měla bych snad být, Jespere?" Hleděla jsem mu přímo do očí, těkal jimi sem a tam jako vždycky, když na něj člověk trochu zatlačil.
"Jak to mám kruci vědět. Jestli je to kvůli Pam, tak si to klidně můžeš odpustit, Marie."
"Takže odpustit, co tím vlastně chceš říct?" Teď už mě fakt naštval.
"Ty nebudeš rozhodovat, jestli má přijet do Dánska, nebo ne."
"Ne, to máš naprostou pravdu, ale mám snad právo se ze­ptat, jestli se s ní chceš vidět."
"Chci, vždyť bude bydlet u našich."
"U vašich?" Musela jsem se držet, abych nevybuchla vzteky.
"No jo, vlastně by nejradši bydlela tady, ale to by se ti asi nelíbilo!"
"Tak to si teda piš, že nelíbilo! A kde sis myslel, že bych byla já?" To už jsem byla rozžhavená do bělá.
"Vždyť by to bylo jenom na 14 dní. To bys snad mohla byd­let u matky, ne?" Tázavě se na mě podíval a já bych mu nejrad­ši jednu vrazila.
"Ne, to bych teda nemohla. Když musí za každou cenu při­jet, tak ať bydlí u vašich." Rozbrečela jsem se. Jak je ubohý.
"Nemáš proč brečet." Byl naštvaný a já brečela o to víc.
"Promiň, Jespere, jasně že může přijet, jenom prostě nechci, aby bydlela tady."
"To je v pořádku." Vstal a šel ke mně. Těsně jsem se k němu přivinula. Co bych dělala, kdyby mě opustil? Začala jsem ho líbat a podle boule na kalhotách jsem poznala, že ho to vzrušu­je. "Budeš ho muset obšťastnit," říkal mi vnitřní hlas a já po­malu rozepnula zip.
"Ses si jistá, že se spolu mužem vyspat?"
"Jo, jasně." Nebyla jsem si jistá vůbec ničím, ale nechtěla jsem riskovat, že přijde Pam a ukradne mi ho. Měla jsem na­konec radost a byla jsem spokojená. Konečně jsem se překo­nala a svlékla se. Sice pod peřinou, ale dokázala jsem donutit tělo, aby se mu poddalo. Celý zbytek večera jsme byli oba šťastní. On si prosadil svoje ohledně Pam a já našla prostředek, jak mu udělat radost.
20

Hned druhý den chtěl Jesper zase sex a já se podřídila jeho vůli. Koukala jsem do stropu, když na mně divoce přirážel, a přemítala, jestli budu žít zase normální život. Postupem času už jsem ani nedoufala, že se někdy uzdravím. I když to ve ško­le šlo dobře, cítila jsem se mimo. Neměla jsem žádnou před­stavu o budoucnosti. Čeká mě vůbec nějaká, chci vůbec něja­kou mít? Pokud bych si ji doopravdy přála, musela bych se přece jednoho dne vzdát své anorexie, která postupně zaplnila celý můj život. Bylo těžké věřit v budoucnost, když jsem večer co večer usínala s pláčem.
Od té doby, co jsme spolu zase začali spát, se můj vztah k Jesperovi trochu zlepšil. Dělalo mi starosti, že při jeho dote­cích vůbec nic necítím, ale snažila jsem se na to nemyslet. Brzy snad opět začnu toužit po tom, aby se mě někdo dotýkal - a pokud ne, tak budu prostě muset žít sama. V jedné věci jsem však měla jasno. Než s někým spát a nic při tom necítit, tak to radši nic.
Dnem i nocí se mi hlavou honily myšlenky na krásnou Pam. Nedaly se zastavit. Dost se mě to celé dotklo a štvalo mě, že to Jesper nechápe. Zanedlouho po té neděli, co si přečetl její do­pis, jsem to ještě jednou nadhodila, ale on se hrozně rozzuřil. Dal jasně najevo, že kdyby měl volit, vybral by šiji. Nemohla jsem mu to odpustit a oddávala se myšlenkám, jaké by to bylo, kdybych si tenkrát nechala Reného. Ten by na mě byl určitě hodný, utěšovala jsem se.
"Kdy přijede Pam?" Bylo mi jasné, že vstupuji na zakázané území, ale nemohla jsem si pomoct.
"Za dva týdny." Jesper si zapálil cigaretu a vstal.
"No, tak to je pěkný, neztrácí čas, co?"
Ušklíbl se: "Měl jsem pocit, že jsem ti jasně řekl, že se s te­bou o Pam už nebudu bavit."
"Promiň, ale odkdy máš výlučné právo rozhodovat o tom, o čem se bude mluvit v tomhle domě. Kdybychom se měli ce­lý den bavit na tvojí fotbalové úrovni, tak bych se z toho mu­sela zbláznit." To sedlo. Oči mu plály zuřivostí. Sice jsme se o tom nikdy nebavili, ale bylo jasné, že jsem mnohem vzděla­nější než on. Ne že bych si na tom nějak zvlášť zakládala, jen jsem měla chuť ranit ho, tak jako on ranil mě.
"Drž hubu, už tě mám s tou tvojí nemocí plný zuby."
"No tak toho jsem si fakt ještě nevšimla, ty pitomče." Praštila jsem rukou do stolu a jeho milovaná žlutá váza, vá­noční dárek od jeho máti, spadla na zem a rozbila se na tisíc kousků.
"Co to sakra děláš?" Chytil mě za ruku.
"Odstěhuju se, Jespere, já už se na tebe taky nemůžu dál kou­kat." Tak a bylo to venku. Rychle jsem si zapálila cigaretu.
"Jen si jdi."
"Taky že půjdu!" Práskla jsem dveřmi do ložnice a sedla si vztekle na postel. Ať jde do háje! Nezůstanu tady, zatraceně! Přestěhuju se zas k mámě, i kdybych měla umřít. Až ta Pam, nána jedna pitomá, přijede, máji mít.
Jesper couval s fiatem po příjezdové cestě, až kamínky odle­tovaly. Jak zahýbal za roh, malé pneumatiky jen kvílely. Mu­sel být pěkně naštvaný, když těm drahým gumám dával takhle zabrat.
"Mami, já chci domů." Přinesla jsem si telefon ke stolu v kuchyni a nalila si do sklenice s lehkou colou velký gin.
"Myslíš jako přestěhovat se sem?"
"Jo, pohádali jsme se, teď už tu bydlet nemůžu. Smím se vrátit domů?"
"Samozřejmě." Řekla to jistě a spokojeně a já si oddechla. Konečně se zase dostanu domů, pryč od toho idiota. Zavěsila jsem a pořádně si lokla, kašlu na ty kalorie navíc, stačí si vzít o pár tabletek víc.
Šla jsem do ložnice, vytahala svoje šaty ze skříní a naházela je do kufru. Naštěstí jsem nevlastnila nic než oblečení, takže jsem nepotřebovala stěhováky.
"Lindo, mohla bys pro mě přijet?" zavolala jsem svojí se­stře.
"Jo, kdy?"
"Teď, stěhuju se pryč od Jespera!"
"O.K., budu tam za 20 minut." Byla jsem jí vděčná, že se nezeptala proč. Nechtělo se mi o tom mluvit, byla jsem úplně vyčerpaná. Kufr už byl nacpaný k prasknutí, když na mě Linda zahoukala. Vláčela jsem těžký kufr za sebou a ona rychle vy­skočila z auta, aby mi pomohla.
"Copak je, bulíku." Ta stará přezdívka, která mi jinak byla vždycky protivná, mi vehnala slzy do očí.
"Chci domů k mámě, Lindo, už tady bydlet nemůžu." S po­chopením přikývla, a když zahýbala s mazdou na cestu do města, vzala mě za ruku. Neohlédla jsem se ani jednou. Klíče jsem hodila do schránky a teď buďu muset sebrat všechny síly, abych mu nevolala.
Té noci jsem nemohla spát. Linďa mi nejdřív udělala kafe, do­konce jsem snědla i půlku housky, a pak mi ustlala na gauči.
Měla jsem strach, co se mnou teď bude. To snad ani není prav­da, že jsem se jen tak přestěhovala. Kde se ve mně vzala všech­na ta zloba? Nikdy jsem svůj vztek moc najevo nedávala, ale tentokrát ano. Musela jsem se usmát, když jsem si vzpomněla na tu žlutou vázu rozbitou na tisíc kousků. Pane jo, jak ho to naštvalo, puntičkář jeden.

Schoulila jsem se s rukama kolem kolen a kývala se ze stra­ny na stranu. Ať se stane cokoliv, nikdy se k němu zpátky ne-nastěhuju. Už bych nemohla spát s mužem, kterého nemiluju. Chtěla jsem být milována taková, jaká jsem, a když to nepů­jde, tak si budu muset vystačit sama. To by asi taky bylo nej­lepší, mé tělo by aspoň mělo pokoj. Utěšovalo mě, že už se nebudu cítit vinna, že ho sexuálně neuspokojuji. Nechtěla jsem se zabývat city, chtěla jsem myslet jen na jídlo. Ještě jsem si skočila do kufru pro tabletky a pak šla spát.
"Vstávej." Máma stála s úsměvem ve dveřích. Bylo pět ho­din ráno, týden poté, co jsem se přestěhovala domů. Všechno šlo nad očekávání dobře. Bylo nám spolu opravdu fajn. Doma jsem jedla vlastně jenom jednou, večer, takže pozornost se omezovala pouze na večeři. Stejně jsme se však nemohly tak úplně shodnout na tom, co buďeme jíst. Máma samozřejmě chtěla, abych jedla co nejvíc tuků, ale to jsem odmítala. Snaži­la jsem sejí vysvětlit, zeje lepší, abych jedla málo než vůbec nic, což akceptovala. Zjistila jsem, že se mi jí lépe, když se se mnou nikdo o jídle nebaví. Dokonce jsem snědla celý karba­nátek a necítila žádnou vinu. Měla jsem z toho radost i strach zároveň. Kam to půjde dál? Už jsem to vzdala? Jak velká pak byla moje radost, když jsem o 14 dní později zjistila, že jsem nepřibrala ani gram.
Také jsem teď během dne spalovala více kalorií, když jsem bydlela u matky. Choďila jsem na autobus, z autobusu na vlak,
z vlaku do školy a pak zase nazpátek. Nebylo pochyb o tom, že jsem začala jíst víc, ale naštěstí se to na mně nijak neproje­vovalo. Každý večer jsem pokládala hlavu mámě do klína a ona mě houpala ze strany na stranu. Myslím, že měla pocit, jako bych byla její malé děťátko, a já jsem si vychutnávala její pozornost. Její radost pro mě hodně znamenala, čím byla šťast­nější, tím víc jsem jedla. Když byla občas podrážděná a ve stresu, nemohla jsem polknout ani sousto. Kolem stolu musela být naprostá pohoda, abych se dokázala přimět něco sníst.
Jesper párkrát zavolal, ale já to vždycky brzo ukončila. Oči­vidně měl strach, že jsem naštvaná a budu ho pomlouvat, ale ujistila jsem ho, že jsem jenom ráda, že jsme se nakonec shod­li na tom, že se k sobě nehodíme. Když jsem s ním mluvila naposledy, popřála jsem mu dokonce hodně štěstí s Pam. Dnes jsou z nich manželé.
"A kdy prosím tě začneš zase jíst?" Můj starší bratr si mě pro­vokativně změřil pohledem.
"To teda fakt nevím," odpověděla jsem rozmrzele.
"Ty ses prostě divná."
Rozbrečela jsem se a naštvaně se na něj otočila: "Ty tuhle nemoc sakra vůbec nechápeš a nikdy ses o to ani nesnažil." Viděla jsem mu na očích, jak mu to je líto. Bylo pro něj těžké vyrovnat se s mojí nemocí, ale nemohla jsem snést, že jsem se kvůli němu při jídle zase rozbrečela.
"Kolikrát jsi za mnou byl v nemocnici?" Skutečnost byla taková, že mě v nemocnici nenavštívil ani jednou. Bylo to vel­ké zklamání. Nebylo žádným tajemstvím, že nesnáší nemocni­ce, ale měla jsem tak nějak pocit, že by měl být schopný se přes ten strach přenést. Potřebovala jsem mít jistotu, že mě má moje rodina pořád ráda, i když už nejsem taková jako dřív.
Často jsem jim říkala, jak moc pro mě znamenají, takže mě hrozně bolelo, když to neopětovali. Vstala jsem od stolu a šla do kuchyně. Už jsem nedokázala pozřít ani sousto. Nálada by­la na bodu mrazu.
"Promiň, Marie," André se za mnou vytratil do zahrady.
"To je dobrý," brečela jsem, "jenom kdybys věděl, jaké to je žít podle toho, co ti přikazuje hlas uvnitř hlavy. Kdyby to jen trochu šlo začít zase normálně jíst, aby všichni mohli být šťast­ní, tak už bych přece dávno začala."
"To chápu." Objal mě a já jeho s vděčností taky. Zbytek ve­čera jsem dělala, jako že se nic nestalo, ale v duchu jsem bre­čela. Nejmíň ze všeho jsem si přála, aby kvůli mně byli v rodi­ně nešťastní, a přitom se mi právě to povedlo. Nedokázala jsem se přimět sníst ani půlku housky k večerní kávě, jak jsem teď byla zvyklá. Pocit, že jsem zklamala, mě dusil v krku a žádné jídlo jsem si nezasloužila. Ten večer jsem snědla 32 tabletek, jejichž účinek jsem naplno pocítila hned ráno ve vlaku.
21
Od té doby, co jsem se přestěhovala do Odense, jsem se neví­dala s nikým kromě matky. Dojíždění mi bralo veškerou ener­gii a nikdo mi nenavrhoval, že by mě navštívil. Měla jsem jed­nu kamarádku, bydlela u Faaborgu, seznámila jsem se s ní už dávno. Jmenovala se Karina, taková milá holka, a byla u svěd­ků Jehovových. Jejich pohled na svět jsem sice nikdy nechápa­la, ale ona mi byla sympatická. Řekla jsem si, že nevadí, že věří v něco jiného než já, jen když o tom nebude vykládat ho­diny a hodiny. Líbilo se mi, jak jednala s lidmi, a všichni o ní říkali, že je milá a ochotná.
Samozřejmě, že jsem ji navštívila několikrát u ní doma, ale nad jejich domem jako by visel černý mrak. Nikdo se tam na­hlas nesmál a před každým jídlem se modlili. Já jsem byla od­jakživa věřící, byla jsem zvyklá modlit se před usnutím, ale takhle před jídlem to bylo jiné. Ráda bych ji navštěvovala čas-těji, ale připadalo mi, že to v rodině neradi vidí. Chování jejích rodičů jasně prozrazovalo, že si nemyslí, že bych pro ni byla dobrá společnost. A to dokonce i přes to, že o mně nic nevědě­li, asi byli přesvědčení, že nejsem tak hluboce věřící, jak by člověk podle nich měl být. Většinou jsme si tedy jen volaly a to mi vyhovovalo. Odpadlo tak společné stolování, při kte­rém bych se určitě nevyhnula tomu, že bych toho snědla víc, než kolik bych vlastně chtěla.
Karina chodila o třídu výš a k ní do třídy chodil jeden moc
fajn kluk, jmenoval se Claus. Všimla jsem si ho hned ze začát­ku, co jsem přišla do školy, ale jenom mě napadlo, že by to s ním stálo za to, a hned jsem na něj přestala myslet. Ale teď, když jsem byla zase sama, pořád jsem se na něj Kariny vyptá­vala. Nejenže je hezký, ale je i chytrý a milý, odpovídala. Skvělá kombinace! Vždycky o polední přestávce jsem jenom seděla a mohla si oči vykoukat. Nosila jsem pořád tři vrstvy oblečení, ale váha mi stoupla na 36,5 kilo a cítila jsem, že jeho zájem roste. Každý koneckonců věděl, že jsem byla dvakrát miss Dánska a že jsem žila nějakou dobu v cizině. To, že jsem byla tak hubená, mu zřejmě nevadilo a zanedlouho už jsme si vyměňovali žhavé pohledy.
Uteklo několik týdnů, než jsme spolu prvně promluvili, by­lo to jednoho dne, když jsme na něj cestou domů s Karinou náhodou narazily v autobusu. A netrvalo dlouho, než jsem z něj dostala, zeje sám. Když jsem mu zamávala na rozlouče­nou a šly jsme s Karinou polní cestou domů, byla jsem šťastná. Odpoledne jsem pak snědla dvě housky bez jakéhokoliv pocitu viny. Bylo mi jasné, že nemůžu s někým chodit, dokud vypa­dám takhle, a že bude nutné přibrat. Jinak můžu na Clause za­pomenout. S Karinou jsem o tom nemluvila. Ona byla přece přesvědčená, že trpím nějakou střevní chorobou a že svoji vá­hu nemůžu sama ovlivnit. Chtěla jsem ji poprosit, aby Clauso-vi řekla, že jsem nemocná, ale že už se to pomalu zlepšuje.
Celý zbytek dne jsem měla na tváři úsměv a doma jsem o něm vyprávěla mámě. Měla ze mě radost a já snědla celou housku nadšená z toho, že už to zase začínám být já. Znovu jsem v sobě objevila cit pro druhé pohlaví, a když jsem se nad tím hlouběji zamyslela, nepřipadalo mi už ani pomyšlení na sex nijak hrozivé.
Když jsem následujícího dne viděla Clause ve škole, byla
jsem si už jistá, že ho musím mít. Ale jak to mám proboha udělat? Asi by nechtěl chodit s holkou, která vypadá jako tyč­ka od fazolí. Mohl by mít kteroukoliv. Přesto jsem se s ním dál bavila a o pár týdnů později mě pozval k sobě. Bydlel s rodiči ve Faaborgu. Ráno jsem si oblékla bílý svetřík a modré levis-ky. Když jsem vyrážela z domu, byla jsem sama se sebou spo­kojená. Dohodli jsme se, že pojedeme spolu autobusem.
Byla jsem ráda, že mě vzal k sobě domů, takže nemusíme mezi lidi. Šli jsme na procházku s jeho psem podél vody a ko­lem páté přišla domů jeho máma a uvařila jídlo. Byla na mě hrozně milá a nevyptávala se, proč jsem tak hubená. Claus jí určitě už řekl, že jsem nemocná, a ona dělala jako že nic, když jsem jedla. Musím přiznat, že jsem toho snědla víc než nor­málně, a kupodivu jsem kvůli tomu neměla žádné výčitky.
Domluvili jsme se, že se sejdeme zase za týden - znovu u něj doma. Neustále jsem na něj myslela, byl tak skvělý, ale jak bych mohla s někým chodit, když vypadám takhle?
Večer před návštěvou jsem dospěla k rozhodnutí, že už se s ním nesmím dál vídat. Zavolala jsem mu, že jsem onemocně­la a že si spolu můžeme promluvit, až mi bude lépe - tak jsem získala čas na rozmyšlenou. Následující dny jsem chodila za školu, abych ho nepotkala.
Dva dny poté, co jsem odmítla jít ke Clausovi na návštěvu, jsem najednou slyšela na příjezdové cestě auto. Podívala jsem se z okna a on to byl Claus v autě svých rodičů. Panebože, co mám dělat? Když otevřu dveře, tak mě možná na uvítanou po­líbí, k tomu jsem neměla odvahu. Hrozně jsem se bála, že se mě bude dotýkat a já to nezvládnu. Šla jsem rychle do koupel­ny, a když se o dvě minuty později ozval zvonek, lehla jsem si na podlahu. Ježíšmarjá, jen aby nešel k oknu. Doplazila jsem se ke sprše a sedla si dovnitř. To už klepal na jedno z oken do
obýváku. Co teď? Snad mě neviděl. Bylo mi to strašně trapné, ale nemohla jsem jít otevřít.
Když jsem slyšela auto odjíždět, dala jsem se do pláče. Proč jsem mu jenom nemohla otevřít? Možná bych ho mohla obe­jmout, ale co potom? Na věky bych ho zadržovat nemohla. Za nic na světě bych mu neukázala svoje ošklivé tělo. Běžela jsem do postele a přetáhla si deku přes hlavu. To to se mnou zašlo pěkně daleko! Když si vezmu, že mi víc záleží na jídle než na tom, aby mi bylo dobře. Pokud brzo nepotkám někoho, kdo mi pomůže, tak se budu muset zabít. Tohle se už dlouho vydržet nedá.
22
Váha ukazovala 36,2 kilo. Byla sobota ráno, právě jsem vstala. Podívala jsem se na sebe do zrcadla a pocítila odpor k tomu, co jsem tam viděla. Na obličeji se projevoval nedostatek důle­žitých vitaminů. Kůži jsem měla skoro průhlednou a oči se zdály být na ten poznamenaný obličej příliš velké.
Dohodly jsme se s mámou, že s ní pojedu nakupovat. Jezdí­vala jsem s ní každý víkend, hrozně ráda jsem chodila po ob­chodě a prohlížela si potraviny. Dávaly jsme si pak obě smeta­novou zmrzlinu, byl to už takový rituál. A bylo pro mě hodně důležité, že to bylo právě v nákupním středisku Rosengaard. Asi proto, že jsem při jídle mohla sledovat lidi kolem. Čím více živo kolem mě bylo, tím jednodušší pro mě bylo jíst.
Na zmrzlinu jsem se těšila už po cestě autobusem. Měla jsem přesně rozmyšlené, jak velkou zmrzlinu si dám a čím si ji ne­chám posypat. Máma párkrát řekla, že zmrzlinu nechce, to jsem si pak taky nedala. Bylo důležité, že dělala, jako by bylo úplně normální jíst zmrzlinu, i když to bylo v únoru. Když jsme přije­ly z nákupu domů, byl čas na oběd a zase pro mě bylo podstatné, že si máma taky něco vzala. Co byla dospělá, tak nikdy neoběd­vala, takže se musela do oběda nutit, aby přiměla k jídlu i mě.
Od odchodu z nemocnice jsem několikrát zavolala Lesliemu, aby věděl, že jsem v pořádku. To rád slyšel a domluvili jsme
se, že se setkáme v den, kdy budu vážit 48 kilo. Bylo těžké uvěřit tomu, že takový den někdy přijde, ale jednou v noci jsem zažila něco, co znamenalo bod obratu.
Máma a já jsme si právě lehly do postele. Zvykla jsem si spát u ní. Často jsem ji držela za ruku, než usnula. Když jsem si přetáhla peřinu, bylo mi divně. Zdálo se mi, že v pokoji je ještě někdo kromě mě a mámy. Cítila jsem přítomnost nějaké­ho člověka, kterého nebylo vidět. Ale kdo by to mohl být? Ne­znala jsem nikoho, kdo umřel, takže pokud by to byl duch, tak kdo vlastně? Máma mi dovolila zapálit si v ložnici cigaretu, abych se uklidnila. Cítila jsem neklid po celém těle, a když jsem po půlhodině zhasla světlo, bylo to ještě horší. Pomodlila jsem se večerní modlitbičku a zavřela oči.
Najednou mi bylo jasné, že umírám. Spatřila jsem ten všeo­becně známý tunel orámovaný nádhernou oranžovou září.
"Mami, mami! Umírám!" Mámu, která už spala, probudilo moje zoufalé volání.
"Co to proboha říkáš, Marie?"
"Mami, myslím, že umírám, když zavřu oči, tak vidím stát muže na konci tunelu."
Máma vstala a rozsvítila. "Co mám dělat?" zeptala se. Mu­selo na mně být vidět, že to myslím vážně, protože máma vy­padala vystrašeně.
"Vím jenom to, že musím zůstat vzhůru, protože jestli usnu, tak umřu."
"To budeš vzhůru celou noc?" zeptala se.
"Jinak to nejde! Nechci umřít!" Dala jsem se do pláče a má­ma, která jinak v ložnici nikdy nekouřila, si zapálila cigaretu.
"No, tak to se musíme udržet vzhůru."
Nikdy jí nezapomenu, že mě tehdy v noci brala vážně. Jsem
si naprosto jistá, že kdybych tu noc prošla tunelem, byla bych už mrtvá. Několikrát během noci máma málem usnula, ale já jsem na ni neustále mluvila. Dokonce jsem vypila sklenici podmáslí s tabletkami sladidla a snědla půlku housky.
Když ráno vycházelo slunce, rozhodla jsem se, že se vzdám svého hladovění a budu se snažit uzdravit.
Doslov

Období, které následovalo po tomto rozhodnutí, bylo neuvěři­telně těžké. Do té doby se všechno točilo kolem jídla a já se teď musela snažit, aby můj život naplnilo něco jiného. Brečela jsem skoro každý den a několikrát jsem do toho málem spadla zpátky, ale můj zážitek smrti mě přesvědčil o tom, že lékaři měli pravdu, když říkali, že bych na to mohla umřít.
Když jsem po týdnu vážila 37 kilo, málem jsem se opět pře­stala ovládat, lákalo mě začít dát se znovu do boje a pokračo­vat v hladovění. Naštěstí však někde uvnitř mě bylo malé dítě, které křičelo a dožadovalo se péče. Musela a chtěla jsem být sama na sebe hodná a naučit se, že je jedno, kolik vážím. Hlav­ní je, aby mi bylo dobře.
Máma nemohla uvěřit tomu, že ta noční můra je u konce, i mně samotné to koneckonců trvalo více než měsíc plný bojů, než jsem si byla úplně jistá, že teď už opravdu chci být zdravá. Ale jakmile jsem se definitivně rozhodla, mohla jsem najeď-nou jíst úplně normálně. Bylo to nádherné dát si něco k jídlu a mít z toho požitek. Mnohokrát jsem brečela radostí nad tím, že jsem dostala ještě jednu šanci. Šanci stát se úplným a doko­nalým člověkem.
Dnes je to už jedenáct let, co jsem se vrátila z Japonska. A ko­lik se toho za ty roky stalo! Vdala jsem se, rozvedla, porodila dítě a teď žiju s dvouapůlletou Victorií sama. Až teprve po mnoha letech jsem se odhodlala vypovědět, že mě kdysi dávno málem zabilo neurotické odmítání jídla. Tajila jsem to v pod­statě kvůli tomu, že mi bylo příliš trapné o tom vyprávět lidem v okolí. Neměla jsem odvahu prozraďit jim, že za tou hezkou fasádou byla - a pořád je - velmi zranitelná dívka. Až teprve postupem času jsem díky studiu psychologie pochopila, že jsem taková, jaká jsem, a zeje normální mít jak silné, tak i své slabé stránky.
Při pohledu zvenku to vypadá, že mám v životě všechny předpoklady být šťastná. Zčásti jsem se sama podílela na vy­tváření obrázku mladé ženy, která má život zcela ve svých ru­kou. V některých obdobích byla pravda ovšem úplně jiná, ale většina lidí snad pochopí, pod jakým tlakem se občas každá známá osobnost ocitá. Sedm let jsem moderovala Kolo štěstí a nyní, kdy píšu tento doslov, je to právě pět dní, co jsem se dozvěděla, že tento pořad končí. V tu chvíli mi to bylo hodně líto, ale po pár dnech mě to přešlo a teď už vím, že místo mo­derování budu mít možnost psát, kromě jiného i knížky, o čemž jsem vždycky snila.
Za napsáním této knihy stojí moje současné povolání psy-choterapeutky, které vykonávám vedle práce pro televizi. Ve své praxi jsem se setkala s mnoha mladými dívkami s poruchámi příjmu potravy a doufám, že moje kniha pomůže někte­rým z těch, které jsou nemocné právě nyní. Dále doufám, že v ní příbuzní a další zájemci najdou malé poučení o této kom­plikované nemoci.
Bylo krásné psát tuto knihu, ale zároveň velmi těžké. Muse­la jsem se probírat všemi těmi pocity, které jsem po mnoho let skrývala. Smála jsem se i plakala, ale nejlepší na tom je, že jsem tím udělala skutečnou tečku za svým anorektickým ob­dobím.
Postupem doby jsem došla k poznání, že člověk musí milo­vat sám sebe, aby dokázal milovat ostatní. Mylně jsem se do­mnívala, že získám sebedůvěru díky tomu, že budou lidé obdi­vovat můj zevnějšek. Jenže sebevědomí není to samé jako důvěra v sebe sama, a tak bych chtěla poprosit každého, kdo bude číst tuto knihu, aby se staral o ono dítě, které se nalézá v jeho nitru. Sama jsem zašla až na nejzazší mez, kdy jsem cítila, že nemá cenu žít dál. Dnes jsem však vděčná za to, že jsem nalezla sílu se uzdravit.
Můj partner, Jakob, který mi byl při práci na této knize neu­věřitelnou oporou, se mě občas ptal, zda nejsem ve svém vy­právění až příliš otevřená. Na to jsem mu mohla pouze odpo­vědět, že pokud bych nebyla stoprocentně poctivá, nemělo by to pro mě ani pro vás žádnou cenu. Někdo bude možná šoko­ván absolutně otevřeným líčením mých pocitů, ale život mě kromě jiného naučil jednu věc: člověk je takový, jaký je, a za tím by si měl stát.

Zdroj: Opis z knihy; M. Hirse ,, Vím, jak chutná vzduch'', FRAGMENT, ISBN: 80-253-0148-6